#6 NAPÍŠ SCÉNU INŠPIROVANÚ OBĽÚBENÝM CITÁTOM.

„Věříš mi?" zeptal se mě a jeho hlas polechtal oblast mého žaludku. Něco v jeho tónu mě přimělo se mírně zarazit a pocítit mírnou nervozitu. Přesto jsem se svou odpovědí nezaváhal.

„Ano," vydechl jsem a tetelil se očekáváním. Nevěděl jsem, o co se jedná a to mě přivádělo do sladké paniky.

„Fajn. Zavři oči." Učinil jsem požadované a zrak mi zakryla jakási hladká páska. Začínal jsem být opravdu natěšený a zoufale nervózní. Upevnil ji a následně políbil má ústa. Zvláštní, jak se mi okamžitě zbystřily jednotlivé smysly a polibek byl mnohem sladší, než bylo obvyklé. „Chyť mě za ruku."

Vedl mě chodbami bez jediného zakopnutí. Věřil jsem mu a s bušícím srdcem jsem ho následoval. Zachvěl jsem se při nárazu větru na moje tělo. Venku bylo chladněji, než jsem čekal, ale adrenalin v žilách naprosto vytěsnil veškeré pocity zimy. Vedl mě ještě kousek, dávaje pozor, aby mě nikde nevyklopil na zbloudilém kořeni, když se náhle zastavil.

„Připrav se, přemístíme se," řekl a já jasně cítil jeho úsměv, kterým mě obdaroval. Přikývl jsem a v téže chvíli jsem znovu zažil ten pocit, jako kdybych byl byl žvýkačkou, snažící se procpat úzkou trubkou meziprostoru. Pocit byl rychle pryč, znovu jsme se ocitli na zemi a já nadskočil leknutím, neboť se těsně vedle mě ozval nelidský řev. Automaticky jsem se k němu přitiskl, hledaje u něj oporu a ujištění, že se nic neděje.

„Co to -" zakoktal jsem a silně zatínal nehty do jeho paží, ignoruje fakt, že bych si mohl strhnout pásku z očí a prostě zjistit, o co se jedná. Já mu však nechtěl kazit radost. Jistě měl důvod, proč mi zakryl oči a já mu důvěřoval. Řev se ozval znovu.

„Neboj se," šeptal a líbal mě do vlasů. „Věř mi. Nic se ti nestane, ano? Pojď. Bude se ti to líbit."

„Dobře," špitl jsem nazpět a s hlubokým nádechem jsem se nechal vést ve směru toho nelidského zvuku. Srdce jsem cítil až v krku a adrenalin mi způsoboval těžkosti s dechem. Málem jsem se zalykal nedostatkem kyslíku, avšak snažil jsem se nedat to příliš najevo. Nechtěl jsem, aby si myslel, že mu nevěřím. Zdálo se, že je pro něj tato situace velmi důležitá a já ho nechtěl zklamat.

Ucítil jsem mírné teplo, domyslel jsem si, že jsme došli k nějakému předmětu, jenž žhnul do dálky. Avšak mé zbystřené smysly zachytily ještě něco dalšího. Slyšel jsem velmi hlasité dýchání, znějící spíše jako hrdelní vrčení. Cítil jsem ostrý pach krve a něčeho dalšího, co jsem nedokázal identifikovat. Neodvažoval jsem se téměř dýchat. Vlasy na zátylku se mi zježily a uvědomil jsem si, že jsme v přítomnosti predátora. A velmi velkého. Netušil jsem, co za živočicha je před námi, ale všichni, kteří mě napadli, mi akorát ztěžovali snahu tvářit se klidně.

Držel mě za ruku, prsty měl propletené s mými a palcem mi na hřbetu dlaně vykružoval uklidňující tvary.

„Natáhni ruku," pobídl mě a přitiskl se ke mně blíž. Jako ve snách jsem ho poslechl a se zřetelným třasem jsem ruku zvedal před sebe. Musel jsem pootevřít ústa, nos už nezvládal sílu mého splašeného dechu. „Neboj se," zachraptěl mi u ucha a mě polilo náhlé horko.

Políbil mě na krk a já proti své vůli zasténal. Jeho volná ruka vyhledala tu mou a dokončila pohyb, který já jsem nedokázal. Pod prsty jsem ucítil cosi tvrdého a teplého. Pod jeho vedení jsem zkoumal povrch pod konečkami prstů a cítil ostré okraje.

„To jsou... šupiny?" vydechl jsem a vytřeštil oči do pásky.

„Ano," odpověděl nadšeně. Zřetelně jsem z jeho hlasu slyšel, jak je spokojen, že jsem to poznal.

„Nechceš mi říct -" hlasitě jsem polkl, „- že to je drak?"

„Chci," zasmál se, postavil se za mě a sundal mi pásku. Vyjekl jsem, když se do mě zapíchlo zlaté oko s vertikální duhovkou. Strnul jsem, neboť mi právě došlo, že jsem draka hladil celou dobu jen kousek od ostrých, asi půl metru dlouhých, zubů. Neměl jsem daleko do omdlení.

„Jmenuje se Charlotta," představil mi ji a přutulil se k jejímu ladnému krku. Jeho oči zářily radostí. „Je to Skandinávský křivozub." Mrkl na mě. „Lidem neublíží. Souhlasila, že se s tebou seznámí." Při pohledu do mého nevěřícného obličeje se znovu zasmál. „Tak pojď, prohlédni si ji. Nemáme moc času, budeme se muset vrátit."

„Je dokonalá," hlesl jsem a konečně udělal ještě půl kroku a pohladil ji. Její šupiny byly dokonale hladké na povrchu a na okrajích ostré jako žiletky. Velká byla asi jako stodola a mohutná křídla měla úhledně složena vedle sebe. Neviděl jsem příliš na její barvu, neboť byla tma, ale jistě byla nádherná. Inteligence v jejích lesklých očích se nedala přehlédnout, zdálo se, že dokáže číst mé nejniternější myšlenky a já byl přesvědčen, že to opravdu umí.

„Nevěděl jsem, že máš draka," řekl jsem pak na zpáteční cestě mírně vyčítavým tónem.

„Nemohl jsem ti to říci dřív," odpověděl provinile. „Není to úplně legální a navíc jsem potřeboval její souhlas, jinak by tě sežrala."

„Říkal jsi, že...." S hrůzou v očích jsem se zastavil a dokázal jen zírat.

„Samozřejmě, přeci jsem ti nemohl říci, že je to jeden z nejnebezpečnějších draků na světě." Pohladil mě po tváři a já se opřel do toho dotyku. Rozuměl jsem mu, avšak stejně mě vyděsil. „Líbila se ti?"

„Je nádherná. Byl to nejúžasnější zážitek, co jsem kdy zažil," přiznal jsem naprosto pravdivě a zaznamenal, jak se spokojeně rozzářil.

„Život není o počtu nadechnutí, ale o situacích, které dech berou."

Ahoj. :)

Dnešní zadání mě fakt potěšilo, psalo se to úplně samo. Sice to mohlo být napsané lépe, ale ten limit slov mě poněkud svazuje.

Věnováno CaptainFione.

Womi