#29 - NAPIŠ PŘÍBĚH SE SMUTNÝM KONCEM

„Dědooo,“ volal J. L., když jsme dorazili ke Svatému Mungovi a na chodbě se potkali s Luciusem, jenž akorát za sebou zavíral dveře nemocničního pokoje. Syn se od nás odpojil a utíkal za ním, aby vběhl do jeho připravené náruče. Lucius ho se širokým úsměvem objal a vtiskl mu polibek na čelo.

„No ne, ty jsi zase vyrostl,“ řekl s hrdostí v hlase a já opět zůstal udiven, jako ostatně pokaždé, když jsem viděl, jak se Dracův otec chová k našemu adoptovanému synovi. Tak dlouho jsem ho měl za nesnášenlivého bastarda, že i když jsme se spolu během našeho pětadvacetiletého soužití s Dracem naučili vycházet, přesto ve mně každý jeho projev náklonnosti zanechal menší šok.

„Otče.“ Draco kývl na pozdrav a já si s Luciusem podal ruku, než se můj bledý manžel na malou chvilku nechal obejmout. „Jak je na tom?“ zašeptal a rychle se podíval na bílé dveře s číslem dvanáct.

„Špatně,“ vydechl Lucius, jednou rukou pořád svírající našeho syna okolo ramen. „Před chvílí usnul.“

„Dědo, přišel mi dopis z Bradavic!“ James Lucius nadšeně poskakoval a jako by nevnímal tu pochmurnou náladu, která mezi námi všemi panovala. „Cestou odsud prý pojedeme do Příčné ulice koupit moji hůlku! Půjdeš s námi, prosím?“

„Nevím, chlapče,“ odpověděl Lucius a po jeho tváři přelétl stín. „Nevím, jestli nebude potřeba, abych zůstal zde.“

„Můžeme za ním?“ zeptal se Draco tiše a jemným dotekem na J. L. rameno ho mírnil v poskakování. Na chodbách nemocniční budovy to bylo příliš nepatřičné, než abychom to mohli dovolit.

„Jistě. Možná se vzbudí. Pokud ano, bude jistě rád, že jste přišli.“ Pohladil vnuka po hlavě a gestem je pobídl, aby vešli dovnitř.

„Jsem hned u vás,“ slíbil jsem Dracovi, který se po mně otočil s bolestným výrazem, doufaje v mou podporu. Přikývl a vešli s chlapcem dovnitř.

Lucius, jenž se mnou zůstal na chodbě, pokynul na lavičku před dveřmi. Usadili jsme se a já mu pohlédl do očí, které byly podivně prázdné. Obvykle ostrá ocelová šeď se změnila na matný odraz bývalého lesku. Byly jako bez života, zornice svou barvou téměř splývala s panenkami. Pokud jsem ho měl za necitelného parchanta, toto a výraz jeho strhané tváře s konečnou platností smazal všechny mé pochyby. Muž vedle mě očividně trpěl a mně se sevřel žaludek lítostí.

„Je to hodně zlé?“ otázal jsem se, zíraje někam skrze zeď před námi.

„Velmi,“ přitakal Lucius dutým hlasem a sevřel ruce okolo své hadí hole.

„Co se stalo?“ Nedokázal jsem si představit nic, co by muže ležícího za zdí v posteli mohlo zastihnout nepřipraveného.

„Nehoda. Výbuch kotlíku způsobil svým obsahem řetězovou reakci, která ho zasáhla dříve, než mohl zareagovat. Je zázrak, že se žádnému studentovi nestalo nic vážného.“ Potřásl hlavou. „Je to opravdu absurdní.“

„Dostane se z toho?“ Věděl jsem, podle jeho výrazu a starostí vepsaných ve tváři, že ne. Že je jen otázka času, kdy dojde ke smutnému konci.

„Ne. Už ho drží při životě jen kouzla. Chtěl se s vámi rozloučit.“ Hlas se mu zatřásl a já, veden náhlým popudem, mu stiskl ruku, stále položenou na vycházkové holi.

„Je mi to líto, Luciusi,“ řekl jsem zcela upřímně. Překvapeně se po mně otočil. „Vím, že jste byli přátelé. Toto si nezasloužil,“ dodal jsem tiše a on na znamení díků pokýval hlavou a zvedl koutek úst v náznaku neradostného úsměvu.

S těžkým srdcem jsem ho nechal na lavičce se svými chmurnými myšlenkami a vešel dovnitř. Při pohledu na něj mě přepadla podivná melancholie. Naučili jsme se tolerovat navzájem, ačkoliv mezi námi nikdy nepanoval žádný vřelý vztah. Jen jsme dokázali zůstat v jedné místnosti, aniž bychom se navzájem vraždili pohledy a slovy.

Byl hubenější, než když jsem ho viděl naposledy. Jeho kůže byla průsvitná a zřetelné provazce žil vystupujících na povrch jí dodávaly mrtvolný odstín. V černých pramenech vlasů, rozhozených na polštáři jako ebenový vějíř, se dalo zahlédnout několik málo stříbrných nitek. Onyxové oči byly matné, ale přesto, ani v těch posledních chvílích, neztrácely svou hloubku a moudrost.

„Severusi.“ Kývl jsem na pozdrav a on mi mrknutím odpověděl. Jednu ruku měl v zajetí Draca a druhou v dlaních našeho syna, jenž mu něco štěbetal. „Vypadáš příšerně,“ řekl jsem zcela bez obalu. Můj manžel zalapal po dechu a Severus se zasmál.

„Jsem rád, že je někdo konečně upřímný,“ uznale odpověděl zastřeným hlasem. „Kdo by to byl řekl, že to budeš zrovna ty, kdo mi na konci zvedne náladu.“

„Cokoliv si budeš přát.“ Vysekl jsem teatrální poklonu a zazubil se, než jsem si sedl vedle manžela. Přesto, že jsem působil vesele, nebylo mi do zpěvu. Nepřál jsem si, aby zemřel.

„Upřímně jsem čekal, že pokud mě někdy vyřídí něčí kotlík, bude to ten tvůj nebo Longbottomův. Nevěřil jsem, že může někdy žít ještě větší pako, než jste byli vy dva.“ Ušklíbl se a já se neubránil úsměvu.

„Taky se divím, žes vydržel tak dlouho.“ Byl to krutý paradox, že mistra lektvarů vyřídí jeho vlastní práce. „Ale držel ses statečně.“ Odolal jsem, abych na něj vyplázl jazyk.

„Idiote,“ zavrčel a usmál se. „Už běžte. Chce se mi spát. A, prosím,“ dodal, když ho mí chlapci naposledy pohladili po ruce a zvedli se, Draco se slzami v očích. „Neztrapněte mě tím, že budete plakat.“

„Jak si přeješ, Severusi.“ Odtáhl jsem J. L. a Draca ven dříve, než se mohl zhroutit. Věděl jsem, že by Severus plakal také a že nechtěl ztratit svou důstojnost. Ještě jsme v tichosti zůstávali na chodbě, když nás asi o hodinu později lékouzelník informoval o jeho smrti.

„Odešel velký muž,“ zašeptal jsem a sevřel plačícího Draca v náruči. „Ale v srdcích nám zůstane navěky.“

Upřímně se děsím zítřka. Snad se vám tahle část líbila, i když končí špatně, pokusila jsem se aspoň o špetku humoru na konec, no nevím, jestli se mi to podařilo.

Mary, zlatko, odpusť mi Severuse, prosím. 😘