#28 - NAPIŠ PŘÍBĚH SE ŠŤASTNÝM KONCEM

„Harry, Harry," volal nadšeně Draco. „Kde vězíš?"

„Tady jsem," zamumlal jsem, začtený do ranního vydání Denního věštce. Ne, že by v něm psali něco zajímavého, ale byl to už můj takový malý rituál, číst si noviny s odpolední kávou po návratu z práce.

„Co se děje?" zeptal jsem se a zvedl oči z článku, v němž oznamovali znovuzvolení Zapletala ministrem, a odfrkl si nad tím.

„Zařiď si dovolenou." Se širokým úsměvem se mi vrhl na klín a mával mi před očima jakousi obálkou.

„Cože? Proč? Zpomal, zlato." Mírnil jsem ho se smíchem, když mě objal kolem krku a div mě neuškrtil.

„Napsali nám z adopcí," řekl a mně se sevřelo srdce. Mohla by to být pravda? Opravdu bychom se, konečně, po těch nekonečných úřednických tahanicích, mohli dostat k osobní schůzce s člověkem, co má adopce na starost? Nebo je to zase jen nějaká planá naděje, jež nás zasáhne nepřipravené a znovu nás svrhne na dno, ze kterého už se nebudeme moci odrazit zpět? Neúspěchů už jsme zažili tolik, že jsme již ani nedoufali, že bychom mohli naše vysněné dítě držet v náruči.

„A?" Neodvažoval jsem se položit delší otázku, byl jsem rád, že skrze mé sevřené hrdlo vypadlo alespoň to jedno proklaté písmenko.

„Zítra máme schůzku s madame Dellingerovou. Má na starosti náš případ. Ach, Harry, jsem strašně nervózní!" Jeho počáteční euforie byla pryč a zdálo se, že se co nevidět rozpláče.

„Já taky," zašeptal jsem a políbil ho do vlasů. „Ale takhle daleko jsme ještě nebyli. Musí to vyjít." Hladil jsem ho po paži a snažil se uklidnit nás oba. Cítil jsem, jak jeho srdce splašeně bije na poplach, ve snaze vyhledat to moje, jež naráželo na hrudník ve stejném rytmu staccata.

„A co když ne?" V koutku oka se mu zatřpytil malý slzavý diamant. Něžným dotykem jsem setřel tu kapičku a políbil jej na čelo.

„Tak si podáme žádost znovu. Nebo najdeme náhradní matku." Ani jsem netušil, proč jsem to řekl. Dobře jsem věděl, že pokud nevyjde tento pokus, už na další nezbydou síly.

„Milosrdná lež?" ušklíbl se a já neodpověděl, místo toho jsem ho zoufale políbil.

***

„Bojím se," zašeptal Draco, když jsme druhý den seděli vedle sebe na chodbě a čekali, až nás madame Dellingerová přijme. Vyhledal mou dlaň a zoufale ji stiskl. Povzbudivě jsem se na něj usmál.

„Vyjde to," řekl jsem s jistotou, kterou jsem vzal Merlin ví kde, ačkoliv sám jsem měl pocit, že se nervozitou pozvracím. Měli jsme na sobě naše nejlepší obleky, rozhodnuti zanechat ten nejlepší dojem. Draco strávil ráno nad úpravou svých vlasů snad hodinu a dokonce se pokoušel udělat něco s těmi mými, avšak nakonec stejně zůstal poražen, což se neobešlo bez uraženého mumlání.

Hodiny na konci tmavé chodby hlasitě tikaly a ten zvuk nás doháněl k šílenství. Nutily mě neustále kontrolovat pohyby ručiček a snažit se je očima postrkovat vpřed. Nevyšlo to, jak jinak. Nakonec se přeci jen malá i velká zastavily na čísle dvanáct a dveře se otevřely. Vyšla z nich přísně vyhlížející žena v upjatém kostýmku.

„Pánové Potter-Malfoy?" zeptala se s pohledem na nás dva. Zmohl jsem se na drobné kývnutí hlavou a pak sotva zabránil zalapání po dechu. Její přísný pohled vystřídal milý úsměv, jenž nás oba pohladil po duši. „Pojďte, prosím, za mnou." Vrátila se do kanceláře a my se s těžkými srdci, ruku v ruce, vydali za ní.

***

„Je nádherný," šeptal Draco, když po týdnu plném podepisování a dokončování administrativních šílenstvích konečně sevřel naše dítě. Náš syn byl naprosto kouzelný. Pod jeho blonďatými vlásky zářily oříškově hnědé duhovky a Dracovi se v očích třpytily dojaté slzy, když ho James Lucius poprvé svou malou pěstičkou sevřel okolo prstu. Byli jsme rádi, že se nám podařila adopce tak malého dítěte, že jsme mu mohli vybrat jméno. Sice jsme každý měli námitky proti výběru toho druhého, ale uznali jsme, že jména po našich otcích byla vybrána spravedlivě.

„Dokonalý," přitakal jsem a oba si přitáhl do náruče. Políbil jsem svého manžela a ihned poté i našeho syna. V mé hrudi se třepotal plamen absolutního štěstí, jež nemohlo narušit vůbec nic. V té chvíli jsem se cítil naprosto úplný, se svou drahou, dokonalou polovicí a drobečkem, kterému budeme moci projevit veškerou lásku, která se v našich srdcích s jeho příchodem znásobila.

„Nevěřil jsem, že to vyjde," mumlal Draco zpoza šťastných vzlyků.

„Já ano," lhal jsem přesvědčivě, ačkoliv jsem věděl, že to prohlédne.

„Miluju tě, Harry." Usmál se na mě a konečně mi Jamese Luciuse půjčil do náruče.

„Miluju tě, Draco," řekl jsem naprosto vážně a políbil ho na tvář. „A tebe, broučku -" Zaměřil jsem své oči do jeho kukadel a byl jsem přesvědčen, že mi naprosto rozumí, „- nikdy neopustíme."

Já vím, já vím. Strašně přeslazené. Ale... Musela jsem jim splnit jejich velké přání. Snad se část líbila. Zbývají poslední dvě. Těším se na vaše komentáře!