#2 NAPÍŠ ROMANTICKÚ SCÉNU

Třásl jsem se nedočkavostí, ale moje nitro svírala i nemalá obava. Doufal jsem, že dnes bude vše perfektní, těšil jsem se na to tak dlouho, že jsem nemohl dospat. V noci jsem se stále převaloval a mučil se představami, jak hrozně může naše schůzka dopadnout. Snažil jsem si je nepřipouštět, věřit, že to bude v pohodě, ale moc mi to nešlo. Čas do odpoledne jsem prakticky protrpěl, a když se blížila hodina našeho setkání, vyrazil jsem s potícími se dlaněmi mnohem dříev, než bylo nutné. Šouravými kroky jsem se blížil na náměstí v nedaleké vesnici, kde jsme měli započít náš první společný večer. Možná jeden jediný, možná jeden z mnoha. Nevěděl jsem, co mě v budoucnu potká, když jsem si sedl na okraj lavičky a nervózně čekal.

Přišel dříve, na okraji náměstí se odpojil od svých přátel a zamířil přímo ke mně, na tváři svou obvyklou, nic neříkající masku. Věděl jsem, že ji používá především jako ochranu sebe sama, neboť ukázka pravé povahy by mu mohlo uškodit mezi jeho vrstevníky. Mé nitro se sevřelo, když z něj několik kroků přede mnou spadla a on mě obdaroval svým vzácným úsměvem. Podlomila se mi z něj kolena. Tak moc s nimi šetřil, že jsem každý takový pohled bral jako odměnu. Stydlivě jsem úsměv opětoval a postavil se na nejistých nohách.

„Ahoj," zašeptal jsem a hlas se mi zadrhl, neboť jeho ocelově šedé oči byly najednou příliš blízko a mně hrozilo, že se v nich utopím.

„Ahoj," odpověděl svým sametovým hlasem a já se násilím donutil odtrhnout svůj pohled. „Kam půjdeme?" zeptal se a vyklenul jedno obočí.

„Myslel jsem, že bychom se mohli jít projít." Má ruka vyletěla k zátylku, rozpačitě rozcuchala věčně střapaté černé vlasy a pak jsem jí ukázal směrem ke konci náměstí. „Když projdeme tamtím kouskem lesa, je tam louka. Vypadá to tam moc hezky, když zapadá slunce, což asi za hodinu bude..." Má slova vyzněla do ztracena, neboť jeho obličej neukazoval žádnou emoci. Začínal jsem se obávat, že jsem ho špatně odhadl. „Já... Mám s sebou něco k jídlu a k pití. Můžeme si tam sednout, vzal jsem i deku. Samozřejmě, pokud máš lepší nápad, není pro -"

„To je v pohodě, tak jdeme." Obdaroval mě svým jemným úsměvem a moje srdce chtělo vyskočit z hrudi. Popadl jsem batoh, ve kterém jsem měl zmíněné věci, hodil si ho na záda a po jeho boku jsem vyrazil.

Kráčel vedle mě, pohled upřený před sebe, ale byl tak blízko, že se naše dlaně málem dotýkaly. Nebylo pochyb, že je mnohem blíž, než by šel vedle nějakého kamaráda. Dělalo mi to neuvěřitelně dobře, na tváři jsem měl přihlouplý úsměv a klopil jsem hlavu, aby si toho nikdo nevšiml. Cítil jsem pohledy ostatních spolužáků a připravoval se na to, jaký bude u večeře ruch. A pokud se to nepokazí, tak nejen u jídla. Bude nás provázet až do konce školního roku. A možná i dál. Kdo ví?

„Nevěděl jsem, že jsi romantik," poznamenal a mnou projela elektrická vlna, neboť se jeho prsty náhodou otřely o můj hřbet dlaně. Zatoužil jsem sevřít jeho ruku, vzájemně proplést naše prsty a už je nikdy nepustit. Neudělal jsem to. Nesebral jsem odvahu, bylo ještě příliš brzy.

„Tak to jsme dva," zasmál jsem se a dovolil si krátký pohled na jeho ostře řezaný profil. Platinově bílé vlasy mu spadaly do očí a zahalovaly je tak do stínu, přesto se jejich lesk prodral ven a oslepil mě. Jeho krása mě uchvacovala už několik let, někdy okolo třetího ročníku jsem si začal uvědomovat, že už na svého největšího rivala nepohlížím s nenávistí, ale můj pohled se měnil. V pátém ročníku jsem si to přiznal se vší silou, můj nepřítel se mi líbil více, než bylo zdrávo.

Schválně jsem vyvolával slovní přestřelky, abych mohl pohlížet do jeho chladných očí a často jsem do něj na chodbě úmyslně vrazil, abych mohl pocítit euforii z letmého doteku a ucítit jeho dokonalou vůni.

Na začátku šestého ročníku, kdy jsem ho spatřil po dvou dlouhých měsících, jsem si s hlubokou bolestí uvědomil, že svoje neopětované city už nedokážu příliš dlouho skrývat. A když se na mě jednou při večeři pousmál, poprvé, za celé ty roky, sebral jsem konečně odvahu a psaníčkem ho pozval na schůzku. Čekal jsem odmítnutí, ale místo toho jsem málem odpadl, neboť souhlasil.

„Myslel jsem, že by mohlo být fajn, si promluvit někde, kde nebude milion lidí," podotkl jsem a on souhlasně přikývl. To už jsme byli na louce a já z batohu začal tahat deku, kterou mi pomohl rozprostřít.

Nervózně jsem se posadil, vyskládal občerstvení a studoval jeho tvář, která se zdála uchvácena okolní nádherou. Rudé podzimní slunce pomalu začalo zapadat za vzdálený horizont a odráželo se v jeho zřítelnicích, vyvolávajíc v nich roztomilé jiskřičky.

„Už jsem myslel, že nikdy nedostaneš odvahu a budu tě muset pozvat sám." Konečně se posadil a mé nitro vybuchlo v extázi, neboť mezi našimi stehny nebyla jediná skulinka. Teplo jeho těla mě hřálo a já si přál, aby ten okamžik nikdy neskončil.

„Cože?" Význam jeho poznámky mi nechápavě nakrčil čelo. Opatrně jsem se zeptal: „Jak dlouho už to víš?" Nebylo nutné definovat otázku.

„Tuším to od loňského ročníku," přiznal s úsměvem a něžně mě pohladil po tváři. „Ale až letos jsem si začal být jistý svými pocity vůči tobě."

„A jaké jsou to pocity?" Skousl jsem si ret a propletl třesoucí se prsty v klíně.
Rukou, stále položenou na mé tváři, mě donutil pohlédnout do jeho sivých duhovek. „Velmi kladné." Pousmál se a spojil naše ústa v něžném polibku.

Ahoj.

Nejsem si úplně jistá, jestli jsem úplně zvládla zadání, ale piknik při západu slunce se mi zdá romantický dost. Doufám, že se vám tato část výzvy líbila, já už se těším na zítřek. Držte mi palce, protože ho budu mít pěkně nabitý a čas na psaní asi úplně nulový.

Mějte se krásně.

Womi