#17 NAPÍŠ KRÁTKU ROZPRÁVKU.

Rozvalovali jsme se na posteli o velikosti čtyřech manželských spojených dohromady, kterou nám vyčarovala Komnata nejvyšší potřeby, a hráli jsme mudlovskou hru Vadí - nevadí. Po mé pravici se ke mně tiskl Draco, vedle něj se povaloval Ron s Theodorem, snažíce se prezentovat jako kamarádi, ale upřímně jsem nechápal, o co jim jde - jejich úsměvy a letmé doteky stejně na ostatní křičely, že spolu chodí a mohli by klidně ležet půl metru od sebe.

Po levé straně seděla Hermiona, Blaise ležel s hlavou položenou v jejím klíně a naši skupinku doplňovaly ještě Pansy s Millicent, okázale se šklebící pokaždé, když jsem se s Dracem políbil. Hráli jsme už poměrně dlouho, muselo být už po půlnoci a spíše jsme tak unaveně nechávali plynout čas.

„Vadí, nevadí?" zabroukala Millicent směrem k Hermioně.

„Nevadí," odpověděla po krátkém zaváhání.

„Řekni nám pohádku," přikázala a zívla. Zřejmě vyslovila nějaké přání i v duchu, protože postel se zaplnila množstvím polštářů a přikrývek.

„Pohádku?" nevěřícně zopakovala Hermiona a Blaise se uchechtl.

„Jo, slyšíš dobře. Chce se mi spát. Uhni, Theo," zamumlala a šťouchla mu do žeber, načež se s brbláním posunul, sáhl po dvou polštářích a jeden podal Ronovi. Uvelebili se na kraji postele a propletli spolu prsty. Myslím, že něžnější gesto jsem mezi nimi ještě neviděl.

„To je dobrý nápad," ozvala se Pansy a začala po nás rozhazovat polštáře a deky. Rozprostřeli jsme se jako hvězdice a zaujali pohodlné pozice s hlavami ve středu postele, když konečně začala vyprávět. Draco se mi přitiskl k zádům a já si přitáhl jeho ruku na břicho, cítě jeho horký dech za krkem. Bylo mi skvěle.

„Kdysi dávno žil ve velkém jezeře malý ďasovec." Zavrtěla se Blaise na hrudníku a světla v komnatě zhasla, zůstaly jen plameny krbu.

„Už od malička byl jiný, než ostatní. Ve chvílích, kdy další ďasovci strašili drobné živočichy, on raději četl knihy o lásce. Nějakou dobu se mu smáli, avšak postupem času, kdy na jejich posměšky nijak nereagoval, to vzdali a jen si o něm pomysleli, že je podivín. Měl svůj svět pro sebe, neučil se chytat do svých dlouhých prstů lidi, ale místo toho plaval až na hladinu, aby si je mohl prohlédnout. Hltal jejich krásu, jejich krátké prsty, tak světlé a jemné, oproti jeho hůlkovitým pařátům."

Hermiona se odmlčela, aby popadla dech, a já si všiml, že Pansy už oddechuje a Theo s Ronem se líbají, přesvědčeni, že si nikdo ničeho v šeru nevšimne. Jejich stydlivost mě udivovala čím dál více. Nedokázal jsem si představit, že bychom se s Dracem takto měli skrývat. Potřásl jsem hlavou, pohladil jeho ruku a zaposlouchal se dál.

„Jednoho dne si šla do jezera zaplavat krásná mladá žena, spíše dívka. Ďasovec se vyhříval na kameni u břehu, když ji spatřil, a jeho chladné srdce zahořelo láskou. Okamžitě propadl dívčinému kouzlu a vzápětí se rozplakal, neboť si uvědomil, že jeho láska nikdy nebude opětována. Najednou se ozvalo hlasité žblunknutí a žena zmizela pod hladinou tmavé vody. Ďasovec nezaváhal ani na okamžik - vrátil se do vody a rychle plaval k místu, kde ji viděl naposledy. Srdce se mu zastavilo, když viděl jak další dva ďasovci táhnou vzpouzející se ženu ke dnu. Docházel jí vzduch, bylo vidno, že jen stěží odolává, aby se nenadechla. Oči měla široce rozšířené, když na něj pohlédla a vnikla mu tak do duše. Věnovala mu drobný úsměv, než reflexivně zalapala po dechu a její plíce se naplnily vodou. Umírala."

„Do prdele, doufám, že to přežije," zamumlala Millicent a přetočila se na břicho.

„Zavři zobák," zavrčel Blaise a já se pousmál. Přetočil jsem se na záda a stáhl Draca do objetí. Zdálo se, že už každou chvílí usne též.

„Ďasovec nelenil," pokračovala Hermiona pobaveným hlasem. „Se silou, kterou nalezl někde v hloubi svého odhodlání, druhé dva ďasovce zneškodnil a ženu osvobodil. Nevěděl však, co by měl dělat. Neměl možnost ji vytáhnout na břeh. Napadla ho poslední možnost, které se však velmi bál. Dotáhl mrtvou dívku ke svému příbytku, jenž byl postaven stranou od ostatních, a nepanovala tam taková temnota, jaká byla pro jejich obydlí typická. Ponechal ji na své podvodní zahrádce, plavaje za nejstarším ďasovcem z jejich kolonie - za šamanem. Plazil se před ním, plný strachu, přinesl mu velké dary. Zasypal ho korýši a rybkami, i předměty ze světa lidí, aby mu pomohl.

Šaman, omámen vzácnými hračkami a potravou, se mu rozhodl vyhovět a zachránil mladou ženu. Vládl jistou kouzelnickou silou, proto ji mohl přeměnit na zlatou rybku s dlouhým ocasem, kterým za sebou čeřila vodu s duhovým odleskem. Pamatovala si ďasovce a jeho pohled ve chvíli, kdy umírala. Byla mu vděčná, že ji zachránil, a ačkoliv se jí stýskalo po světě lidí, se svým zachráncem prožila dlouhý a spokojený život." Hermiona dokončila vyprávění a odkašlala si. Téměř všichni už spali, do plamenů krbu už jsem zíral jen já, Blaise a ona.

„To bylo pěkné," zamumlal jsem. „Trochu mi to připomíná Malou mořskou vílu."

„Trochu jsem si vypůjčila námět," přiznala a přísahal bych, že jsem na její tváři zahlédl ruměnec.

„Malou mořskou vílu?" zeptal se Blaise zvědavě.

„Někdy ti ji převyprávím," odpověděla s tajemným příslibem a já se odvrátil, neboť jsem nechtěl sledovat, jak se líbají. Pohladil jsem Draca po vlasech a pobaveně jsem si, ani nevím proč, představil Snapeův výraz, kdyby sem teď přišel. Vidět tři Nebelvíry a pět Zmijozelů v jedné posteli, to se opravdu nestává každý den. Možná tak jedině v pohádce.

Ta témata mě zabijí, vážně. Sci-fi, bajka, pohádka... Co bude dál? Bojím se! :-D

Snad se část líbila.

Věnováno crazy_maris.