#11 NAPÍŠ LIST SVOJEJ MÚZE

Seděl jsem v šeru osvětleném jen září jediné svíčky, jež svým mihotavým plamínkem vykreslovala na zdech strašidelné stíny, a snažil se mu napsat dopis.

Drahá Múzo mých všedních dní, začal jsem už poněkolikáté a ihned zmačkal pergamen, házeje ho plavným obloukem do drátěného odpadkového koše, kde kulička s tlumeným zašustěním dopadla na ostatní mé zmařené pokusy. Ani jsem netušil, že je tak těžké napsat láskyplný dopis, aniž by nepřetékal sentimentálními žvásty a přehnaným patosem.

Milý Draco, začal jsem znovu, mysle na to, že vetší klišé už mě asi ani nemůže napadnout, a pokračoval svým neuspořádaným písmem tvořit věty na pergamen za protivného skřípění brku namáčeného v černém inkoustu.

Nemůžu uvěřit, že jsme teprve v polovině prázdnin. Mám pocit, že samotný čas je proti nám a úmyslně zastavuje jednotlivá zrnka písku ve svých přesýpacích hodinách, a zdržuje tak jejich pravidelný tok skrze úzkou trubičku mezi skleněnými slzami. Chybíš mi, víš? Nic, žádný popsaný pergamen nemůže nikdy nahradit, ba ani připodobnit, jak se cítím, když mohu být s tebou. Jsi jako voda, jež svlaží mé hrdlo ve spalující výhni, jako oheň, rozdmýchávající ve mně hřejivé teplo v krutém mrazu. Jsi má Múza, ke které se obracím, kdykoliv potřebuji nějaký nápad, jímž tě mohu překvapit. Stačí mi jeden pohled do tvých šedých očí, jež se na mne s láskou dívají, a dokáži cokoliv! Jen pro tvůj úsměv bych porazil draka, přepral trola, sepsal báseň o tisíci verších, uvařil lepší lektvar, než tvůj kmotr (dobře, souhlasím s tebou, toto je skutečně přehnané).

Znovu jsem si četl tvé dopisy, které jsi mi doposud poslal, a opět jsem si představoval, jak sedíš u širokého tmavého stolu, ve tváři máš zamyšlený výraz, možná náznak jemného úsměvu, když píšeš slova svým úhledným rukopisem. Slova, jež zasáhla mě hluboce, obtiskla se do mého srdce a zůstala tam, navždy zakořeněná, zalévajíc mě pocitem absolutní blaženosti pokaždé, když si je připomenu. Pergamen, na němž jsi mi vyznal lásku, mám již dohladka vyhlazený, jak jsem stále a stále musel ta slova číst, doufaje, že se mi to nezdá a že nejsou jen výplodem mé bujné fantazie, která by je poskládala do požadovaných písmenek.

Rád bych ti napsal, že tě také miluji, ale tato slova jsou nevhodná vzhledem k tomu, co k tobě cítím. Ta dvě slova nikdy nedokáží spolehlivě obsáhnout vše, co se se mnou děje, když na tebe pomyslím, ta hejna splašených motýlů, tvořící se v mém nitru po každém tvém úsměvu, ty štiplavé elektrické rány slasti, jež mě spolehlivě smetou každým tvým polibkem. Nedokážu popsat, co k tobě cítím, ne, když jsi tak daleko ode mě a já mám pouze jednu jedinou fotografii. Slibuji, že než se spolu uvidíme, budu pilovat své vyznání, abych ti jej mohl šeptat v noci, za měsíčního svitu, při společném usínání. Do té doby si i já musím vystačit jen s prostým - miluji tě.

Jsem jen tvůj

Harry

Díval jsem se na dopis, jenž jsem po několika hodinách usilovného přemýšlení konečně dopsal a zvažoval, zda jej nepřepíši ještě jednou, ale nakonec jsem usoudil, že dnes v noci už toho nevymyslím více. Svíčka již skoro dohořela a Hedvika trpělivě čekala na vršku klece, aby mohla převzít mé psaní a během letu za Dracem stihla nalovit nějaké myšky k pozdní večeři. Či snad k brzké snídani?

„Tu máš, Hedviko." Přivázal jsem roličku pergamenu k její nožce a pohladil ji po lesklém bílém peří. „Leť opatrně a brzy se mi vrať s odpovědí. A buď na něj hodná." Sněžná sova zahoukala na souhlas, něžně mě klovla do ramene a pak se, za mocného máchání křídel, vydala z okna do venkovního prostoru, kde jsem ji sledoval, dokud nezmizela v temnotě.

No, spisovatelka milostných dopisů ze mě asi úplně nebude, ale snad se vám to aspoň trochu zalíbilo. 

Zítra ahoj. :-)

Womi