Steven nikdy nevěděl, co si se sebou počít. Snažil se být k lidem přívětivý, oni ho však přehlíželi, odmítali, zesměšňovali... A to všechno jen kvůli jeho velkému zarudlému nosu. Nebylo jednoduché chodit do školky, školy a na vysokou s každodenní zkušeností neustálého posměchu.

„Vypadáš jak klaun!"

„Moh bys dělat klauna v cirkusu!"

„Klaune! Klaune! Klaune!"

Pokaždé, když slyšel to pitomé slovo na k, vřelo to v něm. Všichni si ho spojovali s cirkusovými klauny s rudými nosy a parukami, bledým obličejem a vtipným kostýmem. Ponižovalo ho to ještě víc. Do chvíle, než spolu se svými kamarády shlédl jednoho poklidného večera svůj první horor. Vyděšený křik, útěk před vrahem, přestrojeným za klauna.

Ve Stevenovi tehdy podvědomě zakořenila zákeřná myšlenka. Ano, klauny v cirkuse všichni znají. Ale klauny z hororů, kterých se všichni bojí... to je jiné kafe!

Nechtěl být nějakým vrahem, probůh, jen to ne! Jen si chtěl vydobýt nějaký respekt od lidí, kteří ho celý život utlačovali.

Náhodné vyskakování z křoví, pronásledování, křik... Všechno vycházelo do chvíle, než daná oběť Stevena poznala.

„Ježiš, to seš ty!" začal se dotyčný pokaždé smát. „Dyť sme to řikali, že seš klaun!"

Když nevyšel plán A, následoval plán B. A poté plán C, D, E...

„A dost!" řekl si Steven jednoho dne. Už vyzkoušel co se dalo, nic však nezabíralo. Zbývala mu tedy poslední možnost. A když za svitu dorůstajícího srpku měsíce ostrým nožem kontroloval játra své první oběti, pocítil konečně po všech těch letech pocit zadostiučinění. A když se ho sípající Daniel, jenž byl jeho hlavním šikanátorem, tlumeně ptal, proč mu to udělal, věnoval mu jeden ze svých šílených pohledů a ticho podzimní noci prořízl jeho hlasitý řev. Poté se na Daniela znovu podíval a vstal, pozoruje jeho tělo ležící v kaluži krve.

Otáčeje se zády odpověděl jediné: „Ne všichni klauni se smějí."