Sled událostí posledních dní byl nelogický. Nerozuměl jsem tomu. Byli jsme na stopě velkého zločinu, ale na nic jsme nepřišli. Pachatel stále pobíhal po světě svobodný a za jeho zločin ho stále nikdo nepotrestal. To se muselo změnit.

Pitva těla, které našla skupina skautů v bažinách, prokázala, že byla oběť udušena. Otázkou ovšem zůstávalo, kdo ji udusil a jak.

Má kolegyně Andrea, která mi s případem pomáhala, přišla jednoho dne do kanceláře s tím, že se na stanici nahlásil nějaký podivín, podle jeho slov očitý svědek této tragické události. Rozhodl jsem se, že ho vyslechnu.

Muž, vysoký, vousy, pásek od kalhot, černá mikina. Tyto indicie jsem si zapsal na kus papíru poté, co nám onen podivný pán sdělil okolnosti vraždy. Alespoň několik možností jsme mohli vyloučit, i tak to nebyla kdovíjaká pomoc. Další den přišel další svědek.

Žena, malá a obtloustlá, starorůžová šála, fialové šaty. Fajn, tady něco nehrálo. Třetí den, třetí svědek, referující o postavě v zelených montérkách s krátkými vlasy, ale ženskými rysy obličeje, s kabelem od...nabíječky?

Čtvrtý den jsem již další svědectví ani nevyslechl. Tohle bylo více než podezřelé. Tak dlouho se nikdo neozval a najednou se hromadily zástupy svědectví, která se neshodovala v jediné věci. Poslal jsem čtvrtého svědka domů a nechal ho sledovat. Díky bohu za naše vyspělé technologie, které nám pomohly odhalit nejeden zločin.

Nemýlil jsem se. Špeh, kterého jsme vyslali za podivínem číslo čtyři, následoval svědka až k velkému domu v okrajové části města. Svítilo se tam. A hle! Plný dům rádoby svědků, z nichž jsme již čtyři měli čest poznat osobně. Mezi nimi muž v saku s arogantním úsměvem na tváři. To byl náš cíl. Zásahová jednotka ihned vyrazila na místo, které špeh objevil, a pachatele okamžitě zatkli.

Cítil jsem určitý pocit zadostiučinění. V mé přítomnosti tu vražda jen tak někomu neprojde.