„Říká se, že čas zahojí všechny rány, nesouhlasím. Rány přetrvávají, čas a rozum chrání duševní zdraví. Rány zakrývají jizvy a bolest ustupuje, ale nikdy nezmizí." Rose Kennedyová

Vím, že některé věci bolí. Hodně. Ten nepříjemný pocit, který se mi zařezává do kůže pokaždé, co na příčinu svého trápení pomyslím.

Všichni to tak máme. Každého z nás něco vnitřně bolí, i když to nemusíme dávat najevo. Může to být fyzická i psychická bolest. Ta mentální bývá častokrát i horší. Bolí nás ztráta někoho blízkého. Bolí nás rozhodnutí, která jsme udělali, slova, která jsme nemohli vzít zpět.

I já to tak mám. Poeticky řečeno, také mám své démony. Ty stinné hlasy v pozadí duše, které mě nutí trpět a bolestně se svírat. Mučí mě a trápí, nutí mě litovat svých činů a rozhodnutí, snaží se mě přesvědčit o tom, že za nic nestojím.

Ten temný hlas kdesi vzadu tu s námi bude vždycky. Neodejde. Naším úkolem je se s ním naučit žít. Přijmout své chyby a nedokonalosti, i když to bolí. Sebepřijetí je běh na dlouhou trať, ale jakmile se vydáme na dráhu, bolest začne ustupovat. Utlumí se, zaleze do pozadí, nebude tolik vidět ani cítit. Ale nikdy nezmizí úplně. To ani není jejím cílem. Bylo by zlé, kdyby zmizela, jelikož nás naše chyby a bolesti posouvají dál, to díky nim jsme stále silnější. A tak to má být.