Se zálibou ve Wattpadu ve mně dvojčata začala vzbuzovat zcela novou vlnu strachu, nejistoty a zděšení.

Nikdy jsem si nebyl jistý, zda neplánovala vraždu anebo zda jen nezačala psát nový příběh a neprobírala spolu děj.

„Dneska to udělám, dneska ho zabiju,“ ozvalo se třeba jednoho dne k večeru z jejich pokoje.

„Nedělej to,“ oponoval své sestře Radim. „Přeci jen, je to náš otec!“

V ten moment se ve mně krve nedořezalo a nebyl jsem klidný ani několik nocí potom, přestože se ukázalo, že dvojčata jen četla promluvy postav jejich příběhu.

Moje nedůvěra v ně rostla přiměřeně s mou nespavostí. Už ani nevím, kolikrát jsem dostával mini infarkty, když jsem slyšel kroky, přibližující se k mé a Helenině ložnici.

Většinou šlo jen některé z dvojčat na záchod, a tak se jednalo o planý poplach, ale jak se jednou dveře od ložnice otevřely a v nich stál stín dívky s dlouhými vlasy a bodlem v ruce, vydral se z mých úst nehraný řev.

Následně jsem byl za můj řev seřván Helenou, která se poté jala věnovat Žanetě s teploměrem v ruce, která jí přišla ohlásit, že má horečku.

Tehdy jsem si začal říkat, že bych si měl možná přiznat, že jsem trochu paranoidní. Nicméně věděl jsem, že i to, že jsem paranoidní nic nemění na tom, že po mně můžou jít.

Zůstával jsem tedy i nadále ve střehu.