2. 11. 2020, 19:34

Vědět, že se nedostanu na hřbitov, nestresuju se tolik. Bylo to jediný místo, kde jsme se mohly setkat. Každý rok jsme se na sebe usmály přes lesklé náhrobky, na nichž se třpytil první poprašek, a vyměnily si pár slov, ale letos jsem nedorazila.

Nevím, jestli jsi tam byla a čekala na mě. Pravděpodobně sis na mě ani nevzpomněla, když jsi zapalovala svíčku u hrobu své rodiny, kam jsi mě ještě před pár lety nadšeně vedla – skoro až táhla za rukáv o několik čísel většího kabátu. Kdo by taky věnoval chvilku tomu, aby v paměti zapátral po nejlepší přítelkyni, která pro něj přestala existovat, sotva začala vysoká škola?

Bojím se, že je to moje vina. Že to já můžu za to, že jsme se odcizily, Rebeko. Ale kdykoli se nad tím zamyslím, nenacházím nic, co bych způsobila já – a bylo by to dost silný, aby to zničilo to pouto, co jsme měly.

Asi nám bylo osudný, abychom se rozdělily. Nakonec, i když jsme si rozuměly a kdysi jsme si byly podobný, jsme se každá vydala jiným směrem – a tím nemyslím jen město, do nějž jsme dojížděly do školy, ale vůbec kam se posunul náš vývoj.

Celé dětství jsem si myslela, že dospívám nepřirozeně pomalu. Dlouho jsem vypadala jako kluk před pubertou a to ani nemluvím o tom, jak jsem se chovala, protože to by tomu vzhledu odpovídalo. Prostě si představte kluka v kšiltovce a monterkách, kterýmu z čepky trčí vysoko vyčesaný culík. Ještě přidat bláto, od kterýho jsem byla zamazaná skoro furt, občas kapky malty, barvy, nebo jen zbytky jídla.

Jo, dnes vypadám podobně, taky jsem se nezbavila své nešikovnosti. Ale hádám, že zrovna můj talent shodit všechno, nebo něco lehce poškodit tím, že do toho narazím, nebylo to, co nás odloučilo. Ne, určitě ti na mně vadilo něco jiného. Že by to, že jsem se moc nezměnila? Nepřizpůsobila se prostředí? Nebo že jsem si našla další kamarádky, abych střední přežila se zdravým rozumem?

Bojím se tě zeptat. A když už získám odvahu a napíšu ti, odpovědi se nedočkám.

Naposledy jsme se viděly někdy dávno. Pokud si dobře vzpomínám, poprvý za spoustu měsíců ses ozvala, že chceš dojít za klukama. Ten den jsem byla jak já, tak i můj přítel. Už jste se potkali, věděli jste o sobě, přesto jsem cítila, že mezi námi vztyčil zeď.

Nemohly jsme sedět vedle sebe. Posadila ses naproti, i když bylo místo po mém boku. Nepromluvila jsi na mě, mistrně ses vyhýbala jakémukoli kontaktu s mou maličkostí. A že jsem si připadala malinká! Můj pocit bezvýznamnosti se prohloubil. Už jsem necítila popcorn a levný sýr. Něco se změnilo. Došlo mi však, že… ne, ne, já jsem pořád stejná. Musela jsi to být ty.

Ale proč jsi mě ignorovala? Proč sis jen odfrkla, když jsem se jeden den vláčela pěšky přes lesy, bažiny a bahna, abych ti donesla knížku? Sotva jsi promluvila – možná ani to ne. Jako bych ti najednou byla ukradená. To bylo první znamení. Bylo mi jasný, že za to nemohlo to, jak dlouho mi trvalo toho Saturnina vrátit, ale… my.

Ty a já proti světu. Pamatuješ? Naše kapela, která bude hrát jen rock a metal. Naše hrdličky, o který jsme se staraly, náš protest proti přesazení do jiný lavice (od tý doby mám na paměti, že nosit stejnobarevný outfit je forma protestu), naše bublinkový pití. Naše společné zájmy, náš první a taky poslední společný festival.

Kam zmizel popcorn a sýr? Co se stalo s dívkou, která se podobala chlapci víc než já? Ještě pořád děláš karate, nebo je i to jinak?

Nechce se mi věřit tomu, že jsme se na sebe letos přes hroby neusmály. I prvnímu sněhu to trvá. Ovšem až se tvoje rty zkroutí do úsměvu, poznám to – pravděpodobnost, že bude věnován mně, se blíží k nule, ale stejně všechny sněhy a ledy roztají, až uvidí a hlavně uslyší tě se smát.