27. 10. 2020, 7:15

Rovnost všech je blbost.

A za ten výrok se nemusím stydět. Každý den mi lidi na sociálních sítích dokazují, jak je svět hloupý. Potkávám žabičkáře, kterým je fuk, že je město zamořený, jsou tam věčně kolony kvůli kamionům, který nemají jak najet na dálnici, když se její stavba odkládá kvůli blbečkům z organizace Děti Země, antivax-maminy, což je taky kapitola sama o sobě, a chlapy, jimž je celej svět někde u zádě, hlavně že si rýpnou.

Nevím, co dělám špatně. Snažím se pomoct, jsem za debila, protože jsem se dobrovolně nabídla. Dám radu? Meh, to je to nejhorší, co můžu udělat! Hlavně nikdy nikam nepište svůj názor, jen budete vypadat jako někdo, kdo myslí – a to se v tomhle světě nepodporuje.

Na některý věci nemám. Když se zamyslím nad tím, jak dlouho mi trvalo dospět, je mi z toho zle, protože vidím, že některým to trvá ještě dýl. A to se ani dnes nepovažuju za dospělou, ačkoli si můžu alkohol legálně vychutnávat třetím rokem (nelegálně tak patnáctým, na Moravě se začíná brzo, kór na dědině).

Ale dost o tomhle. Na to nechci myslet. Vlastně by bylo lepší, kdybych nemyslela vůbec, ale… to bych si zabila i ten zbytek mozkových buněk. A zkuste si je pak spočítat, když nemáte tu kapacitu na to, abyste použili kalkulačku. Když jsme u kalkulačky, s tou svojí jsem se shledala v neděli (měla ji sestra a schovávala ji, abych ji při stěhování nenašla).

Vzpomínám si na dny, kdy ten nejchytřejší přístroj, jaký jsem v kapse měla, byla právě kalkulačka. Telefon uměl jen sudoku a volání, ale kalkulačka zvládla všechny moje příklady. A když se nemáte s kým bavit o přestávkách, prostě tu krabičku vytáhnete a zkusíte, jestli si nepamatujete tu číselnou kombinaci z minulý přestávky, třeba 617283945, jedno z mých oblíbených čísel (ťukání nebylo náhodný, 617283945/5 vychází tak hezky, že to ani nebudu psát – jen si to budu myslet).

Byla jsem do matiky blázen. Zatímco rodiče mi na dobrou noc pouštěli Nightwish, od prarodičů jsem dostávala matematické příklady. Šli jsme na procházku a malej čichonátor u toho počítal mocniny, i když sotva ovládal malou násobilku. Asi vás nepřekvapí, že jsem byla nejlepší ze třídy – a tyto počty mě dostaly na státní kolo soutěže Abaku, kde pomocí kamenů s čísly skládáte celý příklady. Odtud si pamatuju třetí mocniny všech čísel od jedničky po desítku.

Tys mou vášeň k matematice nesdílela. Vlastně jsi nechápala, jak jsem ji mohla mít ráda. Milovala jsi dějepis a češtinu, angličtinu a hudební výchovu, zatímco já se držela přírodních věd – jo a hry na klavír, pravda.

Pamatuješ, jak jsme spolu zůstaly dýl ve sboru, abychom si mohly zazpívat písničku, kterou nikdo jiný neznal? Obě jsme se lámaly v kolenou v přesným rytmu, tleskaly si. Na klavír hrál učitel, který mě ze začátku moc nemusel, ale… řekněme, že jsem vyhrávala ve stolním tenise, kterej vedl, zpívala v jeho sboru a byla vedoucí týmu v matematickým kroužku (i ten byl jeho). No a pak přišla paní, kterou jsem viděla úplně poprvý.

Nemám dobrou paměť na lidi, ale ona byla… byla jiná. Dopajdala k nám, prý nás chvilku pozorovala. A řekla, že máme smysl pro rytmus. Byla to učitelka klavíru z pobočky ZUŠky, která sídlila hned naproti. Oběma nám dala nabídku, že můžeme chodit na hodiny klavíru, kde nám pomůže rozvinout talent. Bylo pololetí, jenže to mě nezastavilo. Ale… tys tam nešla, i když jsi hudbu milovala daleko víc než já.

Gabrielo, vzpomínáš si, jak jsem tě učila hrát podle not? Tys to nikdy nepotřebovala, stačilo ti jednou slyšet melodii a už jsi znala klávesy. Tvoje prsty tančily po klaviatuře tak jako moje nikdy. Nepotřebovala jsi cvičit, tobě stačilo slyšet – a pak jen cítit.

Už je to dlouho, co jsme se rozhodly založit kapelu. Naučila ses hrát na kytaru i na bicí, pak i na harmoniku. Pořád nechápu, jak je možný, že ses nemusela učit noty, prstoklady a rytmy, ale znala jsi je. Jako by v tobě dřímal hudební génius, který jen čekal na popíchnutí.

Broken True, tříčlenná kapela, která se sešla jen jednou – a to ve třech členech –, nejspíš existuje dodnes. Tys složila několik písní, já přišla jen s jednou. Asi jsem pro hudbu nikdy neměla cit, jediný, čemu jsem rozuměla, byl rytmus a síla básní, který jsem ti dávala číst.

Dodnes mám jednu tvou nahrávku uloženou v mobilu. Víš, co je na tvým hlase výjimečný? Když mluvíš, zpíváš. Poznala bych tvůj hlas, i kdyby se skryl za zvuk všech nástrojů světa.

Možná na tom nebudu tak špatně se sluchovou pamětí. Jenže si nepamatuju, jak ten hlas zněl, ani… s jakou melodií jsem si ho spojovala. Zase mi po tobě zůstal jen pach popcornu, jímž jsem se dusila při sledování Klony útočí, a podivnou vůni koly, kterou jsi mi dolívala, abych nepřestávala pít.