14. 11. 2020, 22:04

Pokaždý, když se podívám do zrcadla, vidím jinýho člověka. Jako by ten obraz, o němž vím, že přesně kopíruje mě, patřil někomu cizímu. Můžu to říct proto, že v očích mám jiný množství únavy, na obličeji hlubší vrásky než předchozí dny. O kruzích pod očima ani nemluvím. Nejsou to pomluvy, fakt se barví do fialové.

Poslední dny se mi hůře spí. Noc před zápočtovou písemkou jsem usínala několik hodin. A ten den jsem nedokázala jíst, jen ráno jsem do sebe nacpala kuličky s mlíkem. Jo, už jsem zmiňovala, že jsem intolerantní na laktózu? No, já na to pamatuju, ale zastavit mě byl nadlidskej úkol. A pak jsem se ale nemohla divit tomu, že mi bylo celej zbytek dne na zvracení.

Ale není to jenom stresem, obecně je mi hůř – hlavně psychicky. Před očima mám obraz té dívky z mostu, té s hezkýma vlasama a plastovou sponkou, v nose pak vůni levnýho sýru. Ztěžka dýchám kdykoli, když si vzpomenu, kolik přátel jsem ztratila z neznámých důvodů. A pak si znovu říkám: Co když jsem ten problém já?

Dávalo by to smysl. Kamarádka, se kterou jsme byly nerozlučný od školky, se se mnou přestala bavit po přechodu na střední, ty, Jano, jsi pár let na gymplu vydržela, než ses začala chovat jinak. Je to tím, že víš, čím jsem si musela projít? Že jsem se ti nechtěla svěřit s tím, že mnou manipuloval zlý člověk a ničil mou svobodu? Ne, to nebude ono. Byla jsi první, komu jsem se svěřila. Tedy… druhá. Ale mé duševní dvojče je automaticky na prvním místě, to bys měla vědět.

Víte, kdy se cítím krásná? Moc takových chvil není. Většinou je to večer, když si sundám brýle a omeju si ksicht vodou. Nebo když se vrátím do koupelny políbená – to vypadám šťastně a… opravdu si připadám krásná. Ale jindy ne. Kdykoli jindy mám pocit, že by na mě lidi mohli plivat, aby tu čarodějnici zahnali za rám zrcadla.

Tys mi nikdy neřekla, jestli jsem krásná, nebo ne. To kamarádky nedělávaly. Ani já jsem ti to nahlas nikdy neřekla, ale… ten den, kdy sis oblekla tričko Linkin Park a nadšeně zvolala, že spolu pojedeme na koncert do Prahy, jsem se bála, že se mi srdce zastaví. Bála jsem se, že to řeknu nahlas, že se neudržím. Naštěstí se to rychle zakecalo a nadšení nevyprchalo.

Pamatuješ si na ten koncert? Já ano. Byl to festival, můj první. Tímhle jsme chtěly spustit naše cestování na všechny koncerty naší oblíbené kapely. Tehdy jsme nemohly tušit, že si náš velký vzor vezme život sotva pár týdnů poté, co jsme ho viděly vystupovat na vlastní oči. Ale… to je kapitola na jindy.

Znáte ten vtip, jak jedou moravští vidláci do Prahy? Ne? To nevadí, zas tak vtipný to není. Tak nějak jsme neměly místenky ani jízdenky, protože se stala chyba při kupování, tak jsme cestu tam seděly u dveří a modlily se, aby nepřišla průvodčí a nezkásla nás. To málo peněz, co jsme u sebe měly, bylo na jídlo. A ani to jsme si v Praze nekoupily, ty ceny tam nebyly zrovna… student-friendly.

Už tehdy jsme si přestávaly rozumět. Naší společnou vášní byla hudba a literatura, ale tím to končilo. Netušila jsem, o čem se s tebou mám bavit. Nějak jsem zmínila něco z minulosti, pak jsme se chvilku bavily o tom, jak se těšíme na koncert a… to bylo všechno. Nic víc.

Věděla jsem, že je něco špatně, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Byla jsi má nejlepší přítelkyně, tebe jsem ztratit nemohla. A pomalu mi docházelo, že bych ti mohla říct své malé tajemství a přiznat se, že mi bereš dech, sotva něco vyslovíš. Ale ani tehdy na Václaváku, kde jsme posedávaly na lavičkách až do čtyř do rána, protože na nádru nás na vlak čekat nenechali, jsem neměla dost odvahy. A vlastně ji nemám dodnes.

Mohla bys mi ještě někdy zazpívat? Skládáš ještě? Prosím, chci tě slyšet, i kdyby to mělo být naposled.