9. 2. 2021, 7:30

Už jste se někdy zamysleli nad tím, kam váš život směřuje? Myslím, že na tohle nemusíte odpovídat, dokážu si to představit. A teď si představte sotva dospělou ženu, o který si všichni mysleli, že je chytrá a že je výška přesně něco pro ni, jak se blíží k dalšímu zklamání v řadě.

Abychom si rozuměli, úplně blbá nejsem. Známky ze školy nejsou všechno, že? Nejsou. Ten přirozenej talent pochopit věc na základě logických úvah mi pomohl se dostat až sem – na pokraj zhroucení, protože se našlo něco, co se víc podobá čarování než matematice.

A teď si představte předmět, který zavání složitostí – pak si k tomu přidejte to, že je nejen složitej, ale i naprosto nemožnej pochopit. No a máte tu sračku, ze který jsem už podruhý vyletěla.

Když si vzpomenu na ty jednoduchý začátky matematiky, chce se mi skoro až brečet. Díky doučování, který mi bere volnej čas přes všechny odpoledne v pracovním týdnu, jsem měla tu možnost si připomenout primitivnost soustav lineárních rovnic, zlomků a jednoduchých dělení.

Prosím, kdyby někdo vynalezl stroj času, ať se za mnou staví a řekne mi, ať nelezu na gympl. I když… ne, to by byla možnost, že bych se nepotkala s ním – a to je mnohem horší než to, že školu čar a kouzel totálně nedávám.

Jak jsi na tom asi ty? Za tu dobu, co jezdím do druhýho města, kde by ses měla vyskytovat, jsem tě ještě nepotkala, Nikolo. Doufala jsem, že na tebe narazím na nádraží, ale protože nejspíš jezdíš autobusem a já bych jím riskovala ztuhnutí hýždních svalů z hodinový cesty, ještě se to nestalo.

Pamatuješ si na naše matematiky? Na to, jak jsme jednou ze sboru odešly dřív, abych tě mohla doučit soustavy rovnic? Ještě nikdy jsem nebyla na posedě s někým jiným než s dědou – a ten den jsme tam seděly spolu, smály se a povídaly si, jako by to bylo účelem naší malé výpravy za výškovým dobrodružstvím.

Dneska je to jiný. Nemluvíš se mnou, neodpovídáš mi na zprávy. Už dokonce zapomínám na to, jak vypadáš, jak voníš. Pokaždý, když se snažím si vzpomenout, se roztřesu a radši myslím na něco jinýho. Nebylo by to poprvý, co jsem kvůli tobě brečela – a jsem si jistá, že ani naposled.

Patřily jsme k sobě jako ty dvě rovnice o dvou neznámých. Jenže tehdy, když jsme spolu seděly v posedě, jsme ani jedna netušily, že ten výraz, který se z tebe vyjádřil, do mý rovnice dosadit nepůjde.

Chybíš mi. Chybí mi tvůj smích, tvůj nádherný hlas i tvůj zvláštní smysl pro humor. Ale s každým dalším dnem, co na tebe nemyslím, mi začíná docházet, že to tak má být. Že když jsem ulovila to největší štěstí svého života a vpustila si do všech svých světů osobu, jíž bych svěřila sebe celou, o něco jsem musela přijít. Jen jsem tak trošku doufala, že to nebudeš ty.

Vědět, že mě mlčky odsoudíš, když ti řeknu pravdu, držím se zpátky. Pořád však věřím tomu, že ti na mě záleží a že naše přátelství, který trvalo víc než deset let, něco znamená i dnes. Možná jsem jenom zoufalá a držím se tě, protože je s tebou poslední kousek mýho starýho já. Možná už je načase se ho vzdát – i tebe.

Ale ještě nechci. Mám strach, že když tě ztratím úplně, že když tě vytěsním z hlavy, ta žena, na kterou bych se dívala do zrcadla, by nebyla já. Jsi moje malá dodefinice, já tvoje chyba, který ses z neznámýho důvodu chtěla zbavit.