8. 10. 2020, 17:30

Vědět předem, že přednáška algebry nebude, na nějakou zkoušku z angličtiny bych se vykvákla a jela domů rovnou. Ale protože tam musím a tak nějak je to důležitý pro mý studium, musela jsem si vymyslet plán na tři volné hodiny. Nutno podotknout, že sama se zabavím maximálně na jednu od doby, co jsem dokoukala všechny vydané díly Supernaturalu.

Život je sestavenej z náhod. Když vám někdo řekne, že za to může osud, kecá. Mně osud plival do tváře tak dlouho, dokud jsem ho nepřejmenovala na blbou náhodu a prokletí na vysvobození špatnou cestou.

Občas si připadám jako pružinový oscilátor. Moje amplitudy jsou štěstí a smůla, tvrdost pružiny svatá trpělivost. Nemusím zmiňovat, že je měkká jak máslo po výpravě do mikrovlnky, to je snad všem jasný.

Dneska to vypadalo, že se to táhne spíš ke štěstí. To by ale život nebyl svině, kdyby mi to v mozku nepřekroutil na to nejhorší, co se může stát. Jak to vysvětlit? Řekněme, že jsem vyloženě čajový typ, proto jsem se prošla do kočičí kavárny na horkou čokoládu. Tady by bylo na místě zmínit, že jsem alergická na kočky a intolerantní na laktózu. Ale obojí miluju, tak mi to bylo fuk.

Co jsem těžko snášela, bylo to, že po celou návštěvu kavárny hráli v rádiu The Beatles. Neberte to zle, já je mám hodně ráda, jen… na ně nemám nejlepší vzpomínky. A když se mi vrátily všechny vůně a pár citově zbarvených obrazů, o to hůř jsem mlčky artikulovala rty slova známých písní, které jsme spolu prozpěvovaly na rozpálené střeše domku jejích rodičů.

Nevzpomenout si na ni bylo nemožný. Ať už zazněla jakákoli skladba, vybavila se mi moje první návštěva kina bez rodičů a Halina Pawlovská s přednostmi přes celé plátno, Lucie, která mi ukazovala a ještě mě upozorňovala, abych se tam nedívala. A pak černobílý obraz s podkresy Hard Day's Night od zmiňovaných Beatles.

Hudbu považuju za vášeň od tý doby, co jsme spolu začaly poslouchat stejné kapely. Ale tak jako kočičkáři a pejskaři jsme se i my dvě vydaly každá za svým stylem – nejsem si jistá, kam bych zařadila Muse, ale u sebe můžu s klidem prohlásit, že mě srdce i rodiče tlačili ke trash metalu a obecně něčemu tvrdšímu. Byla to výchova Nightwish, nejlepší ukolébavky ze všech.

Hodí se poznamenat ještě to, že ona je hudební génius. Jakoukoli melodii dokázala zahrát na klavír, na který se učila jako samouk, stejně tak i na kytaru – jak na akustiku, tak i na elektrickou. I kdybych se včera nepřesvědčila, že šla studovat muzikologii, že ona šla za tou vášní, věřila bych tomu.

Víte, co je to zvuk? Zvuk je mechanické kmitání v prostoru. Tady můžeme využít moji analogii s oscilátorem a hle – máme naprostou pitomost, kterou by mi omlátili o hlavu i učitelé fyziky na základních školách. Ale můžu tvrdit jednu věc, totiž to, že i když jsme my dvě nějakou dobu kmitaly se stejnou frekvencí, už dávno to tak není. Jsme jako dva rozdílné stroje – jeden na šití a druhý na míchání malty, které spolu nemají moc společného.

A mě mrzí, že když jsem dneska zaslechla hrát svou nejoblíbenější píseň, a otočila se za sebe, nebyla jsi to ty, i když víš, kolik pro mě znamenáte.