14. 10. 2020, 8:16

Až budu dospělá, vdám se a budu žít sama.

Pojďme si prozkoumat tenhle výrok. Jestli je, nebo není pravdivý, neposoudím, ale musím uznat, že moje mladší já mělo dost bujnou představivost. Nejen že střídalo, že se vdá a že bude stará panna obklopená kočkama den co den, ale navíc si pomalu začínalo uvědomovat, že vdát se asi nebude vhodný pojem pro pouto s celoživotním partnerem.

Maminka mě vedla k tomu, že abych byla šťastná, musím si někoho najít. To se dost blbě dělá, když jste introvert, kterej nepromluví ani na prodavače zmrzliny a sotva vysvětlí malýmu klukovi problémy zlomků. Aby toho nebylo málo, nejsem zrovna… řekněme, že nejsem ničí typ – tuctová bruneta s pihama po celým obličeji a na jedný ruce, křivým nosem a jizvama na tvářích.

Co ty jizvy? Ne, neubližuju si. Aspoň ne vědomě, moje nešikovnost je skoro pověstná.

Určitě jste někdy měli akné. Ti šťastlivci, kterým se to vyhlo, ať drží hubu. Můj obličej vypadá, jako by ho vytunelovali červi. A to jste neviděli, jak jsou ty bílý místa vidět, když se červenám. Nebýt tuny mejkapu, asi se na vlastním maturiťáku neukážu.

No řekněte, vybrali byste si takovou holku? Možná byste o ni zavadili pohledem, ale to je tak všecko. Nikoho by nezajímalo, že jsou ty jizvy vlastně výhra, že jsou důkazem toho, že jsem nad tím zvítězila. A to neví ani ona.

Zmiňovala jsem, že mám přítele, kterýho nadevšecko miluju. Nebýt jeho podpory, nevím, jestli bych se z toho dokázala takhle zotavit. Když jsi mě opustila, Olívie, neměla jsem nikoho, kdo by mě podržel jako ty. Znaly jsme se déle než s kýmkoli jiným, líp. Otočila ses ke mně zády, protože jsem vypadala takhle? Ne, v tom není zakopanej pes.

Tebe děsí něco jinýho. Od doby, co jsem ti prozradila, že miluju slepě to, co vidím, ale plně to, co cítím, se chováš jinak. Jako bych byla podřadnej druh, protože jsem jenom zmínila, že se mi líbí jedna holka ze třídy.

Prý jsem na ni moc hetero.

Pamatuju si, jak jsi to řekla. Tehdy jsi to ještě nevěděla, mluvila jsi o jedné skoro-kamarádce, ze který se vyklubala lesba. Ale ten tón, to znechucení, to pohrdání… bolelo to i mě. A pak se není čemu divit, že jsem váhala ještě rok, než jsem byla schopná to ze sebe dostat.

Nezáleželo na tom, že jsme kdysi byly nejlepší kamarádky. Je úplně fuk, co jsem cítila (i když to byl kokos a levný plátkový sýr načichlý debrecínkou z vaší lednice), nemohla jsem to přátelství obětovat. Ale zároveň jsem ti nemohla lhát.

Proto jsem to řekla. Ne abych ti ukázala, že i tahle jistota, kterou jsi ve mně měla, byla lží, ale že jsem taky jenom člověk s touhama a duší a ne jenom obraz tvýho vzoru.

Mohly jsme si být podobný. Ale nikdy jsme nebyly stejný. A to jsem se bála říct, abys mě pak nevyhodila jako rozbité zrcadlo – to zrcadlo, který vytvoří svůj vlastní odraz, jinej než toho, kdo se na něj kouká.

Ta holka s plastovou sponkou. Modrý vlasy.

Ano, vzpomínám si na ni. Je to týden zpátky. Trochu se ti podobala, víš? Vůni neznám, nedýchala jsem, ale automaticky se k ní přiřadil pach toho sýru a coca coly, kterou jsi pořád pila. Srdce se mi skoro zastavilo, když mi došlo, že ty bys na plastovou sponku nepřistoupila.

Ale přesto… kdyby měla brýle, byla bych ztracená. Pak už by nebylo pochyb, že je tebou nastražený obraz.