13. 10. 2020, 7:49

Je to skoro týden od posledního zápisu. Přestože bych mohla věnovat část tomu, jak jsem si v pátek užívala chvilku volna, v sobotu hlídala oheň, když všichni ostatní čekali na několik hodin vařený kotlíkový guláš, bude tomu stačit jen pár odstavců.

Moc se mi o tom neštěstí mluvit nechce. Nejsem zrovna gulášový typ. Vlastně nejsem ten typ, co by si užíval maso v každým jídle. To máte tak, bude to asi osm let zpátky, co jsem do školy přišla s tím, že mě zklamal řízek ze školní jídelny. Vypadlo ze mě, že teď budu vegetarián. Věřte tomu nebo ne, některý myšlenky se mě drží dodnes, ale ne proto, že by mě zklamaly i další pokrmy s masem, ale… když v tom nejste sami, je to jednodušší.

Pokusím se představit svou rodinu. Mohla bych využít relace z algebry, který jsme probírali před dvěma týdny, ale pokaždý, když si to vybavím, dokážu myslet jenom na incest v Ordinaci v růžové zahradě. Takhle bez kontextu to možná vyzní mnohem líp než s ním, věřte mi.

Asi na to nevypadám, ale jsem vesnickej buran. Inu, nazývat to vesnicí nemůžu, oficiálně jsme ještě pod jednou vesnicí, na kterou z vysoka plivu – ano, je hned pod skalama, na kterých moje domovina stojí, ale zároveň tam ordinuje moje zubařka. Nemusím snad zmiňovat, že je zubař nejhorší peklo. Hned po beruškách a mase v omáčkách, samozřejmě.

Všichni, koho znám, jí maso. Teda… skoro všichni. Kdybych počítala jen svoji rodinu, vidím masožrouty. Uzený, klobásky, žebírka, jitrničky, kachny, husy, králíci, prostě cokoli, co se chvilku hýbalo, skončilo na talíři. Nemůžu je soudit, dokud mě nenutí si vzít taky. Nechápou totiž, že jíst maso mi nedovolují moje myšlenky, ale zároveň ani tělo, který to sousto vrátí na talíř.

Jsem pokaženej kus. Kdybych byla galvanickej článek, zaplavala bych si v koši – nezapojená, nevyužitá. A je fuk, že mám kapacitu jako akumulátor, jsem prostě vadná. Naštěstí jsem v tom nebyla sama.

Byly jsme jako dvojčata. Cokoli se líbilo mně, milovala i ona. Ať už to bylo u hudby, nebo u koček a lásky k nim, tak i u jídla a filosofii stolování a talířování. A tak jsme mohly říkat spolužákovi, který doteď promlouvá k lidem v autobuse, že jedině veganství je ta správná cesta, že na to přišel pozdě. A jen tak mezi čtyřma očima, veganství je blbost. I když mlíko omezuju, vajec se vzdát nehodlám. Je to jediný rychlý jídlo, co mě drží naživu, když nemám čas vařit.

Teď, když se koukám zpětně na ty snadný doby základky, chtěla bych se vrátit. Bolí mě vzpomínat na dny, kdy jsme byly neodlučitelný jako (jakákoli reference na chemii, kterou nemám, pokud nepočítám jadernou fyziku) Vánoce a punč (nebo). Měla jsem skvělou kamarádku, který jsem si vážila celý ty roky.

Nebylo to snad dost? Proč ses ke mně otočila zády? Chtěla jsem být jako ty, podobat se ti, porozumět. Proč ses na mě vykašlala, když jsem se konečně našla v přírodních vědách? Mrzí tě, že se náš sen, že založíme kapelu, rozpadl? Nebo je to tím, že jsem začala jíst kuřecí, abych nekolabovala při větší námaze?

I mě to mrzí, Moniko. Ale nejvíc lituju toho, jak ses usmívala, když jsi mi nakládala flák stejku, i když jsi věděla, že ho nedokážu sníst. Snad to nebyl ten moment, kdy se naše přátelství zahoupalo na vlnách.