15. 10. 2020, 7:56

Online výuka je na hovno. Čekám do jedenácti, až se někdo z vyučujících ozve, že se můžem připojit. Do toho si peču oběd, kterej musel být zeslabenej na minimum, aby se to dalo jíst, než přednáška skončí. Naštěstí mě čekala jen hodina a půl analýzy, pak dvě hodiny volno na oběd a příklady do fyziky a nakonec technický kreslení. No není to supr?

Nevím, jestli bych byla radši ve škole. Dojíždím každý den vlakem. Naštěstí mi rodiče povolili přebývat u přítele, proto nemusím čekat na vesnici, až se dobelhá bus, co jede čtyřikrát za den vždycky hodinu tam, kam se potřebuju dostat. Věřte mi, že byste si zvykli, že na autobus čekáte klidně tři hodiny někde u kravína, abyste se zabavili.

Je pravda, že teď moc lidí nepotkám. Nevadí mi to, aspoň se nemusím snažit komunikovat. Nepřeberte si to zle, já si ráda s někým pokecám, ale neumím mluvit jen tak. Bojím se, že bych řekla něco, co by tomu člověku ublížilo. Nebylo by to poprvé.

Když si vybavím tu dobu, kdy jsem měla supr přítele přes internet, vlastně… se ani nedokážu usmívat. Je to něco, čeho lituju i po těch… třech? Asi třech letech.

Nechci zmiňovat detaily. Ta bolest by se vrátila. Moc dobře vím, že jako člověk jsem selhala a že jsem jedna z nejhorších bytostí vůbec. Jako by mi to nevhazoval do ksichtu kdykoli, kdy k tomu měl příležitost. Tady je důležitý jenom to, že… mě to přivedlo k pokraji zhroucení. A na křeslo k psychologovi.

Dneska, protože doma se nic zajímavýho neděje, když nepočítám ten amoniak (ani nechcete vědět, kde ho cítím), zkusím vysvětlit, proč se nechci seznamovat s lidma. A proč je pro mě Olomouc horší volbou, než jsem chtěla.

Promiň mi to, Zuzko, nebude to o tobě. I když mi tvůj tichý odchod bez vysvětlení ublížil, tohle tomu předcházelo. A vysvětluje to, proč se tě odmítám vzdát – vlastně úplně všech, kdo mi pomohli se z toho nějak dostat.

Nikdy jsme se nesetkali. To, že jsem ho nikdy neviděla, mi nevadí tolik jako to, že nevím, jak voněl. Tak jako všechny obličeje i tenhle by časem vybledl tak, že kdybych ho viděla znovu, nepoznala bych ho. Ale tak nějak jsem tušila, že je taky lidská bytost. No… tak trochu možná byl, ale čím větší odstup od toho mám, tím víc se přikláním k tomu, že to byl psychopat, co rád posílal lidi proti sobě a vyloženě si užíval, když jsme se kousali.

Jsem nekonfliktní člověk. Nemám ráda hádky a tak. Ale nutil mě se do nich zapojovat tím, že mě citově vydíral. Takhle to zní hrozně, ve skutečnosti to tak příšerný nebylo. Nebo to nejsem schopná posoudit, protože si nechci připustit, že mě zlomil.

Řekla jsem jí o tom. Komu? Té holce s modrými vlasy. Pamatuju si, že sis je nabarvila namodro ještě na základce. Nadávala jsi, že máš nabarvený i krk, proto jsi nosila šály. A já si tě od tý doby s modrou spojuju, i když jsi vystřídala snad celý spektrum duhy.

Snažila ses mě uklidnit, ale nedokázala jsi pochopit, čím si procházím. Už to byla nějaká doba, co jsme se přestaly vídat každý den, ani jsme se spolu moc nebavily. Dokázala jsem se ti svěřit, až když jsme obě ležely na rozloženým gauči u vás v obýváku, připravený jít spát.

Mamka říkala, že když se svěřím, bude to lepší.

Když jsem se svěřila s tím, že mi ublížil někdo, jehož tvář neznám, trochu se mi ulevilo. Snažila ses mě i rozesmát, toho si moc cením. Ale sotva o půl roku později, kdy jsem se odhodlala ti prozradit, že… však víš, asi nebudu tak hetero jako ty, nezkusila jsi nic. I když jsi to tušila, možná to nějak vycítila.

Zlomilo mě to na čtvrtiny. Nebýt kamaráda, s nímž jsem se seznámila a pozvala ho na horkou čokoládu (byl to čaj), ze kterýho se nakonec vyklubal jediný člověk, který mě z toho dokázal dostat, nevím, jestli bych tu ještě byla. Pravděpodobně bych to neunesla.

Chvilky spontánního pláče a beznaděje jsou nic oproti tomu, jak bych dopadla bez tebe, lásko. Ale mrzí mě, že jsem dostala kudlou do zad od nejlepší kamarádky, přestože to nás dva sblížilo víc, než bylo v plánu.