Mezi prvním šálkem kávy a poslední cigaretou před spaním předstíráš,
že nevíš, kdo jsi.
Ale pak padne noc a Ty víš,
že úsměv máš po tátovi
a slzy v očích po mámě
a že jsi to Ty.
V hloubi duše víš, kým a čím jsi.

Otevřela oči a chvíli zvažovala, jestli se to skutečně stalo, nebo zda to byl pouze sen. Byla jediná možnost, jak to zjistit. Vstala, přehodila si přes tričko na spaní župan, zamířila do obývacího pokoje. Ležel na její pohovce. Blonďaté vlasy rozčepýřené. Ústa jemně pootevřená. Včera si toho nevšimla, ale jeho tvar úst byl skutečně estetický. Nikdy neviděla hezčí rty. Vydala se do kuchyně. Připravila kávu. Nesladila. Měla za to, že si cukr a jiné příjemné věci nezaslouží. Mikromasochismus.
,,Brý ráno," ozval se hlas ode dveří. Otočila se čelem k němu. Kývla hlavou na pozdrav.
,,Připravila jsem ti kafe. Doufám, že kafe piješ," řekla a podala mu hrníček. Převzal ho.
,,Bez kafe jako bych nežil," pravil s úsměvem a napil se.

Usedli naproti sobě u kuchyňského stolu. Podíval se z okna. ,,Venku je velikej svět," řekl. ,,Tolik možností. Všechny ty sny. Můžeš to skoro chytit do dlaně, jak je to blízko."
Helena nesouhlasila, ale mlčela. Nechtěla se dohadovat. Ani nechtěla vést rádoby filozofické řeči. Nebyla v debatním kroužku, byla v depresi.
,,Dnes má být teplo," začala nové téma. ,,Celé dny nepršelo. Je to nekonečný." Stěžovala si cizí osobě na hezké počasí?
,,Mám rád takový počasí. Hlína je měkká. Země přívětivá," odvětil něžně a napil se kávy.

,,Tyhle dny mne neskutečně iritují,"
pronesla Deprese a vyrobila si z papíru vějíř.
,,Hnusný vedro, proč sis nepořídila klimatizaci?"
pokračovala ve stížnostech.
,,Necítím se vůbec dobře, takže dnes nepůjdeš ven,"
dokončila svůj proslov,
vějíř zmuchlala a šla mouchám trhat křídla.

Helena zatelefonovala do práce a vzala si volno do konce týdne. Nadřízený souhlasil, ale připomněl jí, že na firemní večírek by dorazit měla. Nebylo jisté, jestli přijde, ale slíbila to. Stejně by si její absence nevšiml. Došla k němu a podala mu knihu. Sedla si do křesla, zapálila si cigaretu a čekala.
,,Fakt chceš, abych ti předčítal?" odtušil.
,,Prosím. Nikdo mi nikdy nepředčítal. Ráda bych to zažila."
,,I když ji znáš nazpaměť?"
,,I tak," odsouhlasila. Pustil se do čtení.

,,Měla bys tam zítra jít." Zavrtěla hlavou. ,,Ale jo. Oblečeš si nejkrásnější šaty, který máš. Pořádně si to užiješ." Podívala se na něj smutnýma očima.
,,Proč se zajímáš? Proč se staráš?" zeptala se nešťastně. ,,Čekala jsem tak dlouho. Je pozdě. Teď už nechci, aby se do mě kdokoliv díval. Už netoužím po pochopení."
,,Jenom si přeju, aby sis jen tak vyšla do společnosti. Možná se ti to zalíbí. Třeba to nebude tak úděsný." Helena nechápala, jak je možné, že je tak přesvědčivý. Znělo to nadějně.
,,Ale když půjdu... Budeš tady a budeš na mě čekat?" zeptala se. Hřejivější úsměv jí ještě nikdy nikdo nevěnoval. Kývl hlavou.

Seděli na balkoně. Pili víno a kouřili. Helena měla přes ramena hozenou deku. Hleděli na hvězdy. ,,Chtěla bych, aby to dávalo smysl," šeptala. ,,Všechna ta hmota a energie - chtěla bych do toho soukolí zapadat. Místo toho sleduju vesmír z nějakýho místa, který nemůžu opustit. Ano, je to hezkej pohled, ale hezčí by bylo sem patřit."
,,Třeba jednou..." začal, ale Helena ho zarazila.
,,Ne," vydechla tiše, ale s náležitou rázností. ,,Řekni, byl jsi někdy zamilovaný?" Natočila hlavu, aby mu viděla do tváře. Jeho dokonalé rty se rozloučily s cigaretou. Vydechl a následně odpověděl: ,,Já jsem neustále zamilovanej do celýho světa." Věřila mu. Slyšela tu lásku v jeho hlase.

Opíráš se o bradu a zvažuješ, jak moc se to podobá životu...
Stejně si za to můžeš sama,
všechny ty chyby, promarněný lásky, hříchy schovaný pod klavírem, zbrklý vyznání,
ztráty, nikdy ne nálezy,
cigarety típlý ve spěchu, podkolenní jamky slečen v květovanejch šatech, hádky o ničem, miliony sprostejch slov vyřčenejch bez rozmyslu
a vsaď se, že někomu dlužíš panáka whisky!
A stejně si po těch všech výčitkách pustíš Simona a Garfunkela,
páč pořád doufáš, že i přes tohle všechno, tě Ježíš fakticky miluje

Vyšla z koupelny v tričku na spaní. Seděl na pohovce a četl si Bibli. Nevěřícně kroutil hlavou, pak však vzhlédl a usmál se na Helenu. ,,Tak dobrou noc," řekla, když kolem něj procházela. Kvapně vstal a vstoupil jí do cesty. Helenu to polekalo, ale snažila se to nedat najevo. Objal ji. Krátce. Pevně. Když se odtáhl, chytil ji za ruku a pohlédl na její předloktí.
,,Kdybys o tom chtěla mluvit..." nabídl se. Vděčně se usmála a zavrtěla hlavou. Teprve za zavřenými dveřmi, pod peřinou, se rozplakala.