K ránu se to zdá lepší. Horkou vodou zaleju kafe se špetkou melancholie. Ale ta melancholie vůbec nechutná špatně. Je to takové líné ráno s dobrou kávou. Člověk si uvědomí pár důležitých a spoustu nedůležitých věcí a zjistí, že je lepší nepřemýšlet vůbec. Od toho tu jsou jiní. Ti, kteří přemýšlením něčeho dosáhnou. Já mezi ně nepatřím. A tak si jen tak popíjím černé kafe s melancholií a sním o bouřícím moři, po kterém bych plula se svou lodí. Já se toho snu snad nikdy nezbavím. Na moři bych aspoň lehčeji ospravedlnila svou osamělost.

Helena se zařekla, že za ním zítra nepůjde. Má svou důstojnost. Po práci prostě a jednoduše půjde domů, jako vždy. Koupí si něco dobrého a užije si večer v objetí samoty. Bude její obětí. Což sice znělo smutně, ale mělo to určité kouzlo. Rozhodně lepší než se kurvit. Nervózně začala ťukat propiskou do stolu, aby se uklidnila. Pokoušela se o ni panická ataka. V rychlém tepu slyšela - sa-ma, sa-ma, sa-ma... Byla přece zvyklá být sama, proč by se toho bála? Lepší být sama než... Neznala konec té věty. Možná ani žádný konec ta věta neměla. Věděla však moc dobře, co konec má.

Štěstí je vyprodaný, tak piju víno. Jasně, že jsem v pohodě. Všechno je v pořádku. Poskládané do úhledných komínků a omotané zlatou stužkou.