Necítila při tom nic. Byla prázdná. Ležela na posteli ještě dalších pět minut. Víc času si nezasloužila. Nikdy se jí nedostalo té výsady zůstat přes noc. Oblékla se, ani na ni nepohlédl. Proč by taky... Nejdřív skryla jizvy pod žebry tílkem, pak jizvy na stehnech sukní a nakonec ruce schovala pod dlouhými rukávy. Zasáhlo ji to nečekaně. Ta myšlenka jí vyrazila dech. Na vteřinu měla pocit, že jestli ji někdo neobejme, rozpadne se na tisíc kusů. Čekala, až se to stane. Dokonce si to přála. Místo toho se postupně uklidnila, nerozpadla se - ne fyzicky. Jaká škoda, pomyslela si. 

Rozloučili se poměrně lhostejně, aby to náhodou nevypadalo, že jsou v tom zapletené city. Vyšla z domu, ve kterém žil se svou snoubenkou. Rozhlédla se, aby ji náhodou někdo neviděl.

Zamířila do centra. Byl večer, ale ještě nebyla úplná noc. Některé obchody měly otevřeno. Helena zpomalila. Nakonec se zastavila. Zapálila si cigaretu a hleděla do výlohy smíšenky. Nenáviděla pohled na svou tvář, a to se ani neviděla nijak zřetelně. Koukala se na sebe a chtěla do své tváře hodit flašku vodky a rozbít se. Uvažovala, jaké by to bylo, kdyby ji jedinkrát někdo viděl. Kdyby ze sebe strhla kůži, rozdrásala si oči, vyrvala si vlasy... Pak by totiž vypadala přesně tak, jak se cítí. Všimli by si jí? Rychlým zamrkáním zahnala slzy. Když dokouřila, típla cigaretu o koš a vešla do obchodu.

Zůstala jsem sama.
Sytě rudá... temně rudá... černohnědá...
Dali jste si na čas,
moji drazí milenci,
moji budoucí manželé,
moje lásky.
Propásli jste mé pučící jaro, rozkvetlé léto
a podzim?
ten za to nestojí
Odkvétám, opadávám, zlátnu až k hrdému rozdrolení,
nestihla jsem se roznést po polích,
nevzroste nikdo z mých žil,
není koho opečovávat ve větvích, nikoho kolébat nebudu.
Schnu,
poslední sluneční paprsky vysávají z mých listů vše, čím jsem se udržovala při životě.
Vzpomínky vyprchávají, míza zasychá, vše se zpomaluje,
kam jsem spěchala - nevím,
mířila jsem správným směrem - těžko,
jen jsem tak bloudila,
protože jsem byla násilně vykořeněna a přišel můj podzim dřív než u ostatních.
Navíc - lehké pousmání - plastové rostliny jsou nesmrtelné. Potvory.

Zavřela svou kabelku, pevně ji tiskla paží ke svému tělu, jako by se bála, že by někdo zjistil, co v ní nese. Ve skutečnosti moc dobře věděla, že i kdyby začala po všech křičet, co hodlá udělat, nikdo by nehnul brvou. Cítila se jinak. Myslela si, že bude stejně nervózní a nejistá jako vždy. Místo toho byla Helena poprvé v životě aspoň trochu klidná. Už žádný ruch ulice, žádná oslepující světla, ani ruce se jí netřásly. Bylo to tak podivně příjemné. Po dlouhé době měla chuť se posadit v parku. Našla si lavičku na osvětleném místě, aby ji neotravovali bezdomovci. Posadila se a hleděla na keře přikryté tmou. Po pár minutách si k ní někdo přisedl. Nepodívala se na něj, jen koutkem oka zahlédla, že jde o muže. Mlčeli. Helena stále koukala na keře a poslouchala šum větviček.

,,Špatnej den?" zeptal se muž. Podívala se na něj. Měl na sobě světlou lněnou košili. Dlouhé blonďaté vlasy mu padaly do tváře. Usmíval se. Jeho oči byly neuvěřitelně modré. Helena měla okamžitě pocit, že mu může důvěřovat. Nikomu jinému na světě nemohla věřit víc než tomuto cizinci. Nebylo by to tím, že by byl až tak krásný. Nenazvala by ho krásným. Byl zajímavý. Možná by se dalo říct, že i trochu pohledný.
,,Ten nejhorší," odvětila popravdě. Z plátěné tašky vytáhl krabičku cigaret, jednu nabídl Heleně, druhou si sám vzal. Zapálil nejdřív jí, Helena si pomyslela, že poprvé v životě potkala gentlemana.
,,Tak," začal s vydechnutím prvního obláčku kouře, ,,Heleno, myslíš si, že to pomůže?"
Ani se nepozastavila nad tím, že zná její jméno. ,,Prosím?" zeptala se zmateně.
,,Myslíš, že ty věci ve tvé kabelce, vyřeší tvou bolest?"
,,Minimálně už ji neucítím," odpověděla - znovu upřímně. Neslyšně se uchechtl. Potáhl z cigarety, vydechl nosem.
,,To jo. Neucítíš totiž nic. Už nikdy," pravil, ale nevysmíval se jí, jen to konstatoval. Helena pokrčila rameny. Bylo jí to jedno. Všechno už bylo jedno. ,,Rád bych tě poznal, Heleno."
Helena se zasmála a zdálo se jí, že svůj smích neslyšela už celá staletí.
,,Nikdo mě nechce znát," odvětila. Nelitovala se. Byla to pouze a jenom pravda. Zadíval se na ni dlouze, mlčky. Zkoumal její duši?
,,Kdyby sis to rozmyslela, budu v nějakém hotelu poblíž," řekl a zvedl se. ,,Možná bys mě taky ráda poznala, Heleno." Usmál se na rozloučenou a vydal se pryč. Helena neměla co ztratit.
,,Hej," houkla na něj, ale tiše, aby na sebe neupozornila jiné lidi v parku. Zastavil se a věnoval Heleně tázavý pohled. ,,Mám doma pohovku," pravila.
,,Nabízíš mi nocleh?" Přikývla. ,,Neměla jsi náhodou jiný plány?"
,,To může počkat," odpověděla.