Helena stála před zrcadlem. Nalíčené rty měla zkřivené nelibostí. Slušelo jí to... svým způsobem. Přesto nebyla spokojená. Necítila se krásná. Nebyla krásná. Při pohledu na sebe chápala, proč ji nikdy nikdo nemiloval. Kdo by tohle mohl milovat? Nebyla děsivě ošklivá, ale ani nedokázala u nikoho vzbudit sebemenší touhu. Byla nijaká. Nebyla ošklivá, nebyla hezká, nebyla nic. Věděla, jak ten večer skončí. Nebude tam šťastná, tím si byla jistá.

Sál voní těžkými parfémy a lehkým smíchem dívek
Kráčí a šaty se třepotají
I kdyby byla nahá
Nikdo by to její chvějící se srdce neviděl
Něžné pousmání
Které nikdo neoplácí
Na parketu tančí
Sama
Vroucně je miluje
Ó, jak krásní to jsou lidé
Bojí se doteků
Přesto jediné
Co potřebuje
Je pevné objetí
Nejsmutnější píseň by ji rozveselila
Žal rozkvétá uprostřed radosti
A v dálce se ozývají zvuky violy
Nedokončená

Kráčela prázdnou ulicí. Slyšela klapot svých podpatků, zněl jako pohřební marš. Vyšla po schodech, odemkla a vešla do svého bytu. Zavřela za sebou. Vyzula si lodičky, ze kterých ji bolely nohy. Seděl v křesle a četl si Korán. ,,Nečekal jsem tě tak brzy," poznamenal, aniž by vzhlédl od knihy.
,,Bylo to hrozný. Zkusila jsem to, šla jsem tam... a bylo to hrozný."
Pomalu vydechl, odložil knihu a podíval se jí do očí. Neusmíval se. Tvářil se vážně. Heleně došlo, jak hezký vlastně je. Byl mnohem hezčí než ve středu. Nebo změnila úhel pohledu? Vstal. Vzal si její mobil a pustil na něm hudbu. Došel k Heleně, jemně ji k sobě přivinul, jednou rukou ji objal kolem pasu. Začali se pohupovat do rytmu. Helena si nepamatovala, že by kdy s někým tančila. Skoro se rozplakala dojetím. Věděla, že vlastně netančí, ale i tak to byl nejkrásnější tanec, který zažila. Co by viděli sousedé v okně? Osamělou dívku objímající samu sebe?
,,Celý večer jsem myslela jen na to, jak se vrátím k tobě," zašeptala. Povzdechl si. Cítila to. Jeho hruď se těžce zvedla a postupně klesla.
,,Přál jsem si, aby to bylo jinak. Nechtěl jsem si tě nárokovat."
Usmála se, i když jí po tvářích putovaly slzy. ,,Prosím tě o to. Nárokuj si mě. Nech si mě." Přitiskl ji k sobě pevněji.

Staráš se
tím jak stárneš.
Léta se nic nedělo,
pak prolétla kometa
a zanechalo to v mé duši touhu po těch nejkratších záblescích světla.
Jen se mihneš,
zazáříš,
vyhasneš v dálce,
ve mně to zůstane.
Jako každá kometa, jako každý člověk, jako každý precizně provedený řez.
V úžasu
z času do času
pádím
a
 p
  a
   d
    á
      m
...
V hustotě tmy jsou jejich světla ostrá a bodají.
Na chvostu komety
je to o strach
a z bodu do bodu to trvá věčnost a jeden přerývavý vzdech.
A ten precizní řez?
Zašiju další kometou v steh.

Mizela ve dveřích do ložnice, když na ni zavolal: ,,Heleno!" Vrátila se. Stoupla si do futer dveří a zvedla obočí, čímž ho vyzývala, aby pokračoval. ,,Jestli se do mě zamiluješ, skončí to. Nic poté nebude. Nic potom není. Jenom nekonečný nic." Bylo to varování. Helena se však unaveně usmála.
,,Já vím," ujistila ho, ,,a nevadí mi to."