Znám své limity,
kdybych je neznala, možná bych je překonala.
Jenže já o svých hranicích vím a nehodlám je překračovat.
Mám jediný cíl, vytyčený s přehnanou naivitou - zažít jeden dokonalý den.
Nebo neúplněšpatněj den.
Třeba mít koho chytit za ruku a nemuset pít kafe a odpustit si cigarety kromě poslední,
jít do baru a objednat si úplně to nejlepší, co tam mají,
zamilovat se, nejbláznivěji jak to jen jde,
sepsat o tom román, vypsat originální rýmy a namalovat parádní čmáranici,
to všechno kvůli té lásce a pak se smířit s tím důležitým faktem - a nechat tu lásku jít.
Umět se nad tím pousmát,
zatancovat si
- If I could be with you (tonight) -
a neláteřit, že mi to nejde.
S někým si vážně skutečně hodně popovídat.
Možná bych ani nemusela brečet, to by bylo fajn.
A s půlnocí podepsat smlouvu na život věčný,
adresa: zatracení,
zvednout ramena, smířeně si povzdechnout a vzpomenout si na ten nejlepší vtip na světě.
Ó! A pak s hlasitým randálem, padáním činelů na zem překonat jedinou hranici,
kterou jsem ještě nepřekonala,
ale která čekala na překonání ,,zatraceně" dlouho.
Opustit sál spokojená a odevzdat prošlou vstupenku se slovy:
,,Promiňte, trochu jsem se zpozdila,
ale čekala jsem na jeden taktrochuparádní den."

,,Děkuju ti za ten nejnádhernější den," řekla Helena. Chytil ji za obě ruce. Zkroušeně sklonil hlavu.
,,Prosím, řekni, že ses nezamilovala," požádal ji tiše.
,,Nikdy jsem nebyla zamilovanější. Netrap se." Odmlčela se, pak dodala: ,,Miluješ mě?"
,,Jistěže," odvětil.
,,Pak je všechno v pořádku. Konečně se cítím milovaná."
,,Heleno..."
,,Slib mi, že mi pomůžeš. Bojím se bolesti," skočila mu do řeči. Jeho ztrápená tvář se změnila, jeho tvrdé rysy změkly, jeho oči se zdály být přívětivějšími.
,,Neboj. Bude to rychlé. Svou práci umím dokonale."
,,Miluju tě. Dávám do tvých rukou svůj život, Smrti."