Bylo to špatné.
Nedokážu si vysvětlit, jak jsem mohla zapomenout na všechny ty melodie,
na zvuky houslí,
ve vzduchu se teď tetelí šeď,
dřív mě na nose šimraly barvy,
krása světa se skrývá v těch drobných notách, v maličkých zážitcích, v dezertech,
vše jsem prožila s náležitou radostí,
blíží se zima, mrtvá krajina, stromy budou opuštěné, ruce zkřehnou
a chlad rozladí všechny nástroje v kostelích,
sníh ukryje naše hříchy, neodčiním ničím, co jsem kdy provedla,
ale aspoň vše bude schované pod vločkami.
Bojím se zimy, i když vím, že mě zachrání.

Už byl vzhůru. Ležel na pohovce a četl si Egyptskou knihu mrtvých. Byl nádherný. Heleně málem vzal dech ten pohled. Každým dnem nádhernější. Každou vteřinou bližší. Z neznámého se stával povědomým. Helena cítila klid, pokoj. Zamilovávala se. Cítila to. Nikdy dřív to nebylo takové jako teď. Teprve nyní poznala svou jedinou lásku. Nikdo jiný nikdy nebyl. Nebyl jí souzený žádný muž. Žádné lidské srdce k ní nevzplálo láskou. O to víc nyní cítila tu osudovost. A nebála se tomu jít naproti. ,,Nekoukej se tak na mě. Mohl bych se do tebe zakoukat," pravil laškovně, ale pak posmutněl. Věděl moc dobře, k čemu to povede. ,,Co by sis přála?" zeptal se. Ta starostlivost ji rozněžnila.
,,Přeju si dneska dát do kafe dvě lžičky cukru," odpověděla.

Hrála mu na klavír a dokonce i zpívala. Dlouhé roky nezpívala, protože to neuměla a nenáviděla zvuk svého hlasu. Teď však bylo vše jiné. Její sebenenávist se rozplývala, odplouvala pryč, mizela... Helena věděla, že bude dobře. Už se nemusela z ničeho vinit. Ani nemusela být smutná z ostatních lidí. Naprosto propadla lásce a těšila se na zítřejší noc. Už nebude milenkou mužům, kteří ji nemají rádi. Už každou noc nebude plakat. Už se nebude cítit provinile, že si přála být milovaná. Už se nebude cítit hloupě, protože nikam nepatří a nikoho nemá. Už nebude snít, doufat, přát si. Už nebude.

Vyprávěla mu do noci své zážitky z dětství, kdy ještě bývala šťastná. Smála se. Ani ruce už neměla tak ledové. Dovolila si sníst celou tabulku čokolády. Povídala si. Vzpomínala. Nestyděla se za slzy, když ji náhodou dostihly. Pozoroval ji a občas něco pověděl. Nakonec dokonce promluvila i o jizvách. Svlékla se donaha a o každé z nich vyprávěla. A poprvé své jizvy nevnímala jako nepřátele, ale jako svou součást. Díval se na její tělo poseté těmi vzkazy smutku.
,,Čekala jsem na tebe tak dlouho," řekla do prázdné místnosti.