Schovala jizvy pod trikem s dlouhým rukávem. Jako kdyby se někdo zajímal, pomyslela si hořce. Nikdy se jí nezeptali. Ani jeden z nich. Viděli ji nahou, museli je zahlédnout, ale bylo jim to jedno. Vlastně to skrývala kvůli nim - ne kvůli sobě. Aby se necítili odpovědní, aby neměli výčitky svědomí, když to ostentativně přehlíželi, když záměrně ignorovali ten pohled. Vyšla před dům. Roztřesenou rukou si zapálila cigaretu. Svět byl ohyzdný. Slunce svítilo, lidé se usmívali, drželi se za ruce, ptáci zpívali. Vše bylo tak pokojné. Nepatřila sem. Nejen teď. Nikdy sem nepatřila. Helena se ocitla na světě úplnou náhodou. Vydala se pomalým krokem do práce.

Některé dny byly snesitelné, to Helena nezastírala. Občas byla dokonce i něco-jako-šťastná. Ale většinou ne. Trpěla. S každým nadechnutím. Při každém pohybu. V každé myšlence. Za každým slovem. Měla pocit, že je tím utrpením zakrytá. Byla si jistá, že její oči křičí o pomoc. Domnívala se, že to každý musí vidět, jak nesnesitelné pro ni žití je. Přesto... Nikdo si nevšiml. Helena věděla, že to nemůže mít nikomu za zlé. Kdykoliv jí bylo smutno, stavila se při cestě domů ve večerce.

Rozjařena vínem pluje po pokoji,
zpívej, zpívej, dokud můžeš,
ve vší té agónii je něco lákavého,
flašku na to a až bude prázdná ještě má schované krabicové víno.
Co je komu do toho?
Ať už drahá whisky, nebo levné víno... Mají stejný cíl.
Zmírnit to.
Vše, co kdy chtěla říct, řekli básníci,
vše, co chtěla cítit, vypůjčili si ostatní,
a rýmy?
Rýmy použili jako stavební materiál pro díla jiných.
Otočka a záklon, protáhne se, prokřupe se k blaženosti,
ráda by se viděla zvenčí, možná by nalezla odpovědi,
a kdyby ne, aspoň by to byl nový zážitek.
V nitru se alkohol kroutí jako had, který svedl Evu na scestí.

Má ráda tvary.
Sama si přeje změnit se v kruh.
Aby se o ni nepořezali.
Upilovat hrany, obrousit se, zbavit se špatností, nekončit.
Zná ji někdo?
Ví někdo o jejím trápení?
Je někdo, kdo se ji snaží pochopit?
Snad jen vítr.