Vlečka šatů šumí jako moře,
vcházíš do chrámu jako poslední
a protentokrát si necháváš úsměv jemný jako látka, která zdobí tvé tělo.
Tvůj velký den!
Teď jsi nejkrásnější ze všech, všichni, kteří tě mohli milovat, už budou mlčet navždy.
Žádný zvuk podpatků, kráčíš bosá, ale zem nestudí.
Země se totiž vůbec nedotýkáš, vznášíš se.
Procházíš uličkou, sleduješ jejich tváře, kdysi jsi znala jejich jména.
Víš, že tě někteří ranili, hluboce. Víš, že ti nadávali, pomlouvali tě, mračili se - a je to pryč.
Už je to pryč. Vše jsi splatila a dluhy ostatních jsi odpustila.
Vidíš ty, které jsi měla šíleně ráda.
Chtěla bys promluvit, ujistit je, že jsi šťastná.
Neslyšeli by tě.
A tak jen pokračuješ v pomalé chůzi.
Zastavíš se u oltáře a nahneš se k otevřené rakvi.
Víš, že jsi to ty. A víš, že to nejsi ty.
Co vůbec to tělo bylo zač? Byl to domov? Byla to skrýš?
Jsi Sněhurka i princ, zachránit se můžeš pouze sama.
Letmo se políbíš na ústa a tím dáváš sbohem všemu, co kdy nebylo.
Už můžeš odejít,
vznést se ještě výš,
zmizet z vlastního dohledu
a změnit se v šepot deště.