"Takže budu muset zmizet?"
"Ne zmizet. Ale prostě..."
"Zmizet."
"Ne, jen se vzdálit."
"Co takhle na druhou půlku zeměkoule?"
"Nebuď labuť!"
Damnathoris byla naježená jak kočka. Od doby, kdy se dozvěděla, že Autorčina matka se vrací ze služební cesty domů se jí ještě nepodařilo uklidnit mysl a získat náhled.
"To je všechno, co mi na to řekneš? Prostě sis mě vymyslela, když tvoje máme byla na služebce a teď co?! Mám se ztratit, když už se paní matinka vrací?!"
"Ne, jen se prostě odstěhuješ o kus vedle a řekneme, že jsi moje kamarádka."
"Já nejsem tvoje kamarádka. Nikdy jsem nebyla a nebudu."
"Ale..." Autorka lapala po argumentech, dechu a jakémkoli náznaku citu.
"Co chceš dělat? Uvázat mě u popelnic, jako čokla?! Odvést do lesa?!" Damn regulérně řvala a hlas jí přeskakoval.
"Ne, mám tě ráda, ale chápej. Nemůžu říct jen 'ahoj mamko, tohle je moje oživlá fiktivní postava, seznamte se.' to prostě nejde."
"Dobrá, já už budu muset, jistý inteligent, jehož určitě neznáš mi připsal jednu vloupačku do banky. Takže přeji hezkej den a připiš mi pořádnej podíl. Ten dům naproti si prostě koupím." Tmavovláska komicky smekla klobouk a naznačila tím velmi arogantní gesto.
"Já věděla, že to pochopíš!" Blondýnčin obličej se rozsvítil.
"O chápání jsem nic neřekla." Chladně zhasla Damn naději v Autorčiných očích.
"Nemusíš říkat, stačí činy."
"V mém případě činům nelze věřit. Nenalhávej si, že jsem nějaká citlivá a jiná. Tohle jsem prostě já. A nezměním se. Věř mi. Možná mi napíšeš kapitolu, jak moc tě miluji, ale bude to tvoje láska z tvého srdce. Ne moje."
"Ale vždyť ty jsi citlivá! Vím to!"
"Nevíš o mně nic! Nevíš, co bych ráda, nevíš, jaký kluci se mi líbí, neznáš moje zájmy. Možná víš, co budu nucena udělat, ale neznáš můj názor na věc. To proto jsou tvé příběhy tak neoblíbené. Dokážeš stvořit postavu, ale nedokážeš myslet jako ona." Zabodla ledový pohled dívce do hrudi, jako by to byla zbraň.
"Tak já to s tebou tedy zkusím. Co se ti líbí za kluky?"
"Vysokej, tmavovlasej, zelený voči."
"Chceš Harryho Pottera, nebo co?"
"Říkám vysokej. Radcliffe je takový malý pivo. A teď se ani nemůžu moc vybavovat. Spěchám a mám zpoždění."
"Promiň. Připíšu ti ten dům. Jaké chceš vybavení?"
"Viktoriánké."
"Prosím?"
"Líbí se mi to."
"Ale to na tebe vůbec nesedí."
"Ty na mě nesedíš. Ne ten nábytek."
"Promiň..."
"To bude dobrý, autorko..." A s tichým žuchnutím milá Damnathoris vyskočila z okna do zahrady.