Padala jako sněhová vločka. Lehce a pomalu. Něžná a náhle, po celé té dlouhé době tak strašně malá a zranitelná. Ležela na zemi a vypadala jak padlý anděl. Zraněná, bezmocná...
Autorka se k ní vrhla a vůbec si nevšímala mrtvoly upatlané od krve, která ležela za nimi. "Damnathoris! Ne!!! Takhle to nejde, ty nesmíš umřít!" Chytla jednu z dýk, která se Damnathoris zabodla do břicha.
"Ne, nech ji tam. Alespoň tak rychle nevykrvácím." Usmála se Damnathoris klidně a něžně. Jako by se nic nedělo, jako by jí autorka právě přinesla ukázat sedmikrásku.
"Ne, Damnathoris! Dýchej, tohle přežiješ, já... Seženu pomoc, zachráním tě!"
"Ale autirko, vždyť víš, že umřu..." Usmála se mile tmavovláska, ale bylo vidět, jakou jí dává každé slovo práci. Jako by jí na hrudi ležel obelisk a s každou hláskou vymáckl z plic už tak nedostupný a tolik potřebný vzduch. Z oka jí ukápla slza. Snad bolestí, snad z nostalgie, snad z radosti, že autorce se nic nestalo.
"Já... Musím něco udělat! Musím! Vzdyť ti teče krev a máš dýku tafy, tady a..."
"V srdci... Nebo alespoň hodně blízko." Další náročný úsměv.
"Ale..."
"Někdo má v hrudi srdce, někdo nůž. Je to jen otázka vkusu." Pokusila se situaci odlehčit Damnathoris. Bezúspěšně...
Autorka jí pohladila po vlasech. Už taky plakala. "Damnathoris, mám tě moc ráda." Zavzlykala.
"Jsi první, kdo mi to řekl..." Damnathoris se usmála a pomalu zavřela oči rozostřené někam do dálky, do světa, který neznal bolest.
"Prosím, mám tě opravdu ráda, tak otevři oči! Zůstan tu se mnou, přeci mě tu nenecháš!"
Rty umírající dívky se trošku roztáhly v náznaku úsměvu. "Ty mě vždycky budeš nutit dělat věci, které nedokážu, že?"
Autirka horlivě přikývla a z očí se jí neustále linuly nove a nové záplavy slz.
"Promiň..." Zašeptala Damnathoris. "Tenhle úkol... Je... Moc... Náročný." Poslední, už jen opravdu slabý náznak úsměvu.
"Ne, to nemůže být pravda!!! Ne! NEEEEEEÉE!" ozvěna ten výkřik nesla dál a dál. Nikdo neposlouchal, nikdo neslyšel. Všude okolo byl jen sráz, hluboko dole řeka, les plný mrtvých lovců a prázdno... Autorka zkusila smáčknout Damnathořino zápěstí. Nic... Ticho. Sáhla Na krk, ale ani tam nebyl puls k nalezení. Na hrudi nic. A dech? Kdeže ten... Autorka se cítila tak příšerně sama. Ještě před chvílí se cítila jako obklopená láskou a životem. Teď, jako by zemřelo její druhé já. Pohladila hebkou pleť na kamarádčině tváři a neposlušný pramen vlasů opatrně zasunula za ucho. Ještě teplé ruce umazané od krve, jak se Damnathoris snažila držet rány u sebe, překřížila na hrudi. A ještě jedno. Vytáhla opatrně každou dýku a očistila ji o trávu. Dvě vtiskla Damnathoris do dlaní a třetí položila vedle. Damnathoris byla krásná. Skoro, jako by jen spala. Ano, přesně tak. Vypadala, jako když se občas vyhřívala ve slunečních paprscích. Krásná a zase jako živá. Jako spící živá...
"Vážně tě baví namlouvat si, že to tělo není mrtvé?"
Autorka usmyšela hlas, který byl pryč jen chvíli a po kterém se jí tak strašně stýskalo. Rozhledla se, ale nikde nikdo. "Damnathoris? Kde jsi?!"
"Kde asi... V tvojí hlavě, v tvoji fantasii a vzpomínkách. Po pravdě... Nejsem to  já. To jem tvoje mysl si snaži odvodit, co bych asi řekla..."
"Ale... Ja... Ty nemůžeš být mrtvá!"
"Ale ano. A řeknu ti jediné. Nemůžeš příběh změnit... Můžeš jen psát dál."
"Ale kam?! Nemám tady sešit, ani-"
"A k čemu sešit? Jsi spisovatelka... Piš..."
"Ale Damnathoris?!"
Ticho... Autorka chvíli přemýslela. V trávě se cosi cuklo, ale byla to jen vyjevená reakce překvapených nervů, které se ještě nesmířily se smrtí na pomalu, ale jistě pricházející rigor mortis. Autorce ukápla slza. Na kamenném podloží vyoadala skoro jako písmenko a- jako písmenko! Jako písmenko!!! Autorka chvilku hledala vhofný nástroj. Pak popadla dýku a nemilosrdně si s ní rozřízla dlaň. Rozšklebená rána pořádně krvácela... A autirka psala. Psala, i když jí kámen sedřel kůži na orstu a pukl nehet. Psala, protože padesátá kapitola potřebovala epilog...