Debata s nejmladším žijícím Metelnykem byla více než stručná. V postatě se jednalo podle klasického pravidla, všechno, co řeknež bude použito proti tobě, o tom, jestli bude Damnathoris popravena, nebo popravena. Neměla šanci. Když ještě schytala pár kopanců do břicha, zlomili jí nos a málem i ruku, odvedli ji do cely.
Mno, odvedli... Odvlekli bezvládné tělo a nakonec ji víc než surově hodili na podlahu. Verdikt byl jasný. Zítra bude zastřelena na jedné oblíbené Metelnykovské zábavě. Honu na zajatce. Tahle věc se za těch dvě stě let nezměnila. Damnathořin otec se o tom jednou velmi nelibě vyjádřil. Ano, taky zabíjel lidi, ale vždy důstojně. Ne, jako divou zvěř, která byla vydána na milost a nemilost rychlým kopytům plnokrevníků a žhavým nábojům lovců.
Damnathoris se pokusila zvednout, ale hlava se jí zatočila tak, že znovu upadla a jediné, co dokázala bylo převalit se na záda. Hřbetem ruky si pokusela otřít krev na obličeji, ale spíše jí rozmazala. "Tohle je horší jak kocovina z whiskey." Zamrmlala si sama pro sebe rozmrzele.
"Prosimtě, kočko, koliks toho měla?" Zasmál se chraplavý hlas ve stínu. Nebyla v kobce sama...
"Dvě." Vydala ze sebe s pousmáním Damnathoris.
"Skleničky?" Zasmál se mužský bas v rohu.
"Flašky, ty idiote." Zasmála se Damn taky.
"Jó, slečna je tvrďák." Konstatoval uznale hlas.
"Známe se?" Zkusila to Damnathoris.
"Ne. Máme na to čas do rána..." Hlas posmutněl.
"Vás taky?" Letmo se usmála dívka.
"Mě taky. Mám deset minut náskoku."
"Já pět..."
"Budu vám držet místo ve stanici Smrt." Zavtipkoval muž.
"Beru." Usmála se Damn. "Mimochodem, jsem Damnathoris."
"Jsem Eliáš."
Damnathoris natáhla ke stínu ruku. Dlaň ji stiskla tvrdá chlapská a chlupatá tlapa. Byli oba ve stejný kaši.
"Proč tu jseš?" Zeptal se mile Eliáš.
"To je složitá historie." Zasmála se Damnathoris.
"Tak povídej, rád poslouchám cizí příběhy." Pokynul jí Eliáš vlídně.
"Nuže, narodila jsem se roku 1793. V září. Tenkrát prý byl krásný den. Žila jsem s rodiči a ti mě vychovávali jaki přesného a skvělého vraha... Jak jinak. V létě 1800 Metelnyk nechal podpálit naše rodinné sídlo. Rodiče uhořeli, ale já ne. Byla jsem tenkrát u sestřenice a u tety. Když náš dům lehl popelem, teta sbalila věci a ještě tu noc jsme se daly všechny tri na úprk. Bez jistoty života, jen s tím nejnutnějším a dvěma hřebci. Patřili do stájí mého Papa. Jely jsme dlouho jak nejrychleji to šlo. Až v sousedním hrabství jsme popustili koním otěže. To byly nejdelší dny mého života, kdy každá minuta bolela a zároveň byla plná strachu. Ani jsme se neodvážily na voze otočit, jestli za námi nejedou Metelnykovi služebníci. Po dvou dnech jízdy jsme musely zastavit. Došla vida, koně bxli hladoví a unavení, my také. Našly jsme krásnou loučku uprostřed lesa. Nebyla odnikud vidět... Tedy, alespoň jsme si to myslely. Když se začínalo stmívat, teta šla pro dřevo na oheň, aby nám vydrželo po celou noc a my nemusely samy do lesa. Pak už se nevrátila. Slyšely jsme jen výstřel. Moje sestřenice, Anna, rychle odřezala koně od kolíku, ke kterému jsme je upoutaly a obě jsme prchaly. To byla moje poslední jizda na koni. Doteď si pamatuji pach zpocené hřívy, odřené nohy a v ústech chuť krve. Celou no jsme procválaly s kufříkem v ruce. Až za svítání jsme musely unavené koně pustit. Dál jsme utíkaly lesem. Dlouho... Bolely mě nohy, ale Anna mě neustále pobízela k běhu. Nakonec jsme se dlouhou dobu skrývaly. Žily jsme z ruky do huby, ale jednou nás objevil jakýsi vesničan a k našemu štěstí poslal do sirotčince. Pamatuju si v něm celé dva roky života. Dva roky tam, dvě stovky let tady. Když jsme s Annou utekly, bylo mi dvanáct. Pět let jsem se tloukla životem. Pak jsem narazila na svoji Autorku, stihla naštvat smrtihlavy, no, a zítra umřu. Celkem neuvěřitelný příběh, že Eliáši?" Loupla očima po svém společníkovi.
"Ani ne." Zasmál se. "Jen jednu věc mi řekněte. Říkalo se, že vám je patnáct..."
"Víte, ti, co tenhle příběh znají, většinou nepočítaji čas v sirotčinci. On se nezastavil... Jenom zpomalil. A... Odkud vlastně znáte můj příběh? Proč mi ho věříte? A proč jste tady? Málokdo by se dokázal provinit tak, aby vyfásnul tenhle trest..."
"Odpověď na všechny vaše otázky je jediná. Dědeček mi o vás vyprávěl. O tom, že jste se za našeho prapraprapředka nechtěla vdát..."
"Ale..." Podivila se Damnathoris, "vy přeci nejste... Nemůžete... Být on."
"On nejsem. To je pravda. Jssm jeho mladší bratr. Celkem nenáviděná sorta..."
"Ach tak." Přikývla smutně Damnathoris. "A co váš životní příběh? Také si ho ráda poslechnu."
"Inu, narodil jsem se, žil jsem, bratr mě zajal, umřu. Nemám to tak složité a barvité jako vy..."
"Ohhh..." Posmutněla Damnathoris. Nakonec opatrně vstala, protože už to jakž takž šlo a přisedla si ďo kouta. Muž ve stínu vůbec nebyl ošklivý. Měl milé chlapecké rysy, zelené oči a vlasy tmavě hnědé. Damnathoris si ho chvilku prohlížela. "Víte," Začala po chvíli, "že kdybyste tenkrát stál na místě Franze Metelnyka, že bych s tím sňatkem snad i souhlasila? Nevypadáte jako zlý člověk."
Eliáš se zasmál. "Já bych také souhlasil. A co se toho zla týče... Možná to mého bratra tak hněte..."
Damnathoris se usmála a opřela si hlavu o Eliášovo rameno.