Rozhovor v obýváku jel na plné obrátky. Lépe řečeno už vyjel. Damnathoris byla skvělý diplomat a těžký protivník. Muž zatím seděl v křesle a neopovážil se hnout. Nedovolila mu to její síla vůle... A nebo možná taky horké železo před už teď spáleným obličejem. Kdo ví...
"Takže... Vy s námi nebudete spolupracovat... Že?" Zkusil to naposledy a modlil se, aby ten rudý kus kovu před jeho tváří byl jen natřený na červeno.
"Asi ne..." Usmála se jemně Damnathoris a vytáhla z krbu další kus želena, na kterém měla napíchané marshmallow. Labužnicky začala ojídat rozteklou cukrovinku a nespouštěla z muže oči. Nemrkala. Jeden z dalších faktů, který ji činil děsivější, než doopravdy byla.
"Ale... Já vás musím přivést." Zablekotal lehce pomuchlaný návštěvník. "Já se za to zodpovídám!"
"To je vaše věc. Jámohla názor změnit dlouho. Dvě stě let jsem přemýšlela, jestli k Motýlkovi jestě závítám... Došla jsem k názoru, že jednou."
Muži zaplála v očích jiskřička naděje.
"Až mu půjdu vyrvat srdce z těla..." Dokončila s veselým úsměvem na tváři tmavovláska.
Jiskřičky naděje zhasly jak Silvestrovské petardy na obloze.
Damnathoris líně vložila do výhně další marshmallow odsouzené k upálení zaživa. Muž na ni koukal jako malé dítě na protivnou prodavačku v papírnictví, která na něj velice, ale velice zle kouká. Byl to dlouhý pohled plný hrůzy. Zčásti proto, že Damnathoris prostě nemrkala a zčásti taky proto, že ačkoliv bylo železo už poměrně chladné, ještě pořád bylo dost ostré, aby (samozřejmě omylem) prošlo středně pevným pánským krkem.
Dlouhou výměnu názorů pomocí očního kontaktu přerušilo skřípání podlahy. Damnathoris se otočila a na čele jí naskočila vráska velikosti Mariánského příkopu. U dveří stáli dva muži a jeden z nich nesl v náručí bezvládné tělo autorčino. Damnathořiny rychlé reflexy nejdříve navrhovaly utéct, pak pomstít autorku a pak jim došlo, že vzhledem k tomu, že tu všichni stále jsou, autorka žije, ať už sebehůře. Dýchá...
Jeden z mužů sklonil hlavu ke straně. Damnathoris podvědomě vyhrnula ret a z hrudi se jí ozvalo zavrčení, za které by se nemusel stydět ani letitý hlídací pes.  Muž promluvil. Nemluvil ani trochu správně a v hlase měl znatelný přízvuk:"My došli pro teba."
Dívce to v hrudi zapředlo jak pod kapotou nové audiny a snahila se rozluštit původ někoho, kdo mluví jako idiot.
"My měli tebe přivést, protóže pan Metelnyk, on nevěřšil tomůto mužóvi. On je... Nepofedena."
Damnathoris byla vydrážděná jako sršni hnízdo, ze kterého si kdosi velmi, velmi naivní rozhodl udělat stojan na golfové hole. "Ano, on velmi nepofedená, pokud mi nevrátíte... Ehm... Přítelkyni. Hned."
Zavládlo ticho. Muž v křesle vypadal, že dá království, princeznu i draka za možnost vsáknout se do čalounění. Damnathoris na něj znovu upřela své temné oči, pak odkudsi ze záhybů svého obleku vytáhla nůž, ne zrovna jemně ho postavila před sebe na nohy a kudlu mu vtiskla pod krk. Chlapík cítil, jak se mu střenka ostrá jak tchýnin jazyk otírá o ohryzek. Chtěl zaúpět, nebo se alespoň obhájit, ale měl strach, že pohyb hlasivek by ho mohl přimáčkonout na smrtící čepel.
Muži s autorkou v zajetí znejistěli. Nakonec se jeden z nich odhodlal. "My muset fáz přivéct, protóže my muséli uspokójit našeho paná. Ále my táky muséli našeho mlufníka... F pořšádku přivést."
"Fajn, dám vám mluvčího za autorku." Prešla Damnathoris ke strucné a věcné debatě.
Muži chvili premýšleli a vypadali, že jim to v hlavě opravdu šrotuje. Nakonec ten, který doposavad nemluvil po dlouhém přemýšlení o slovosledu vykoktal:"Ja dam fám holka tu. Ja položila na podlacha ji. Ale fy mně a mymů kamarádofi daté mlufku, našeho."
Damnathoris přikývla. "Dobrá, mluvku za autorku. Platí."
Jeden z chlapů opatrně došel do půlky místnosti a překvapivě jemně uložil nehybnou blondýnku na koberec. Pak poodstoupil. Damnathoris se usmála, došla s mluvčím až k autorce.
"Dobrá, dali jste mi autorku, tady je mluvka... Ale má to háček. Nikdo ho po mně nechtěl živýho..." Usmála se jak nilský krokodýl. Vzduchem projel svist nože a zápach krve. Mrtvola padla k zemi. Damnathoris si ji s úsměvem na tváři prohlédla a nakonec ji kopla směrem k chlapům. Pak opatrně zvedla autorku. Bylo ji jasné, že jde na smrt, ale když už měla být trestaná, chtěla mít skutky úměrné verdiktu. A vzhledem k tomu, že její trest byl jasný rozsudek smrti, měla ještě co dělat, aby jestě trošku doplnila svůj trestní rejstřík. Lépe řeceno, aby stihla napáchat co největší škodu a užit si megaschow, než skončí s nožem v břiše...