"Co to děláš?"
"Sundavám zrcadlo."
"A proč sundaváš zrcadlo?"
"Protože na mě furt čumí."
"Kdo?"
"Ona!"
"Ale jaká ona?!"
"... Matka..." Damnathoris při vyslovení toho sliva sklopila zrak, jako kdyby řekla nějaké moc moc ošklivé slovo.
"Damny, ale to není dobrý. Měly bychom s tím něco dělat..." Vzala ji Autorka jemně kolem ramen.
Damnathoris si stále prohlížela špičky bot, jako kdyby na nich byla odpověď na všechny otázky světa."Já... Vidím ji pořád častěji. A všude... Vidím ji na hladině vody, v zrcadlech, ve výlohách, na odrazu na skleničce... Nevydržím to. Nutí mě zabít toho člověka, ale příběh mi to nedovolí. On mě musí zabít. Pokud máme zemřít, tak ve stejný okamžik. Jinak to nejde."
"A... Ten člověk. Kdo to je? Co je to za... Klan? Bratrstvo? Sortu? Nevím, jak to nazvat..." Autirka se pokusila zasmát, jako by chtěla situaci odlehčit. Moc se jí to nepovedlo a slabiky hraného smíchu padaly atmosférou jak oblázky na dno řeky.
"Oni... " Začala Damnathoris pomalu. "Jsou to naši odvěcí nepřátelé. Dva rody, které se nesnesou. Predátor a kořist. Motýl a pavouk..."
"Co prosím?" Zírala autorka udiveně.
Tmavovláska si vyhrnula rukáv na pravé ruce. Bylo tam. Přesně na žílách nad dlaní bylo vytrtované odvěké znamení Di Bellů, alias rodu Černé Vdovy. Pavouk sedící na lidské lebce. Hrůzostrašný pavouk, děsivý pavouk, odporný, odporný pavouk. Autorce spadla čelist.
"Tohle znamení... Je poslední svého druhu. Jsem poslední z rodu Černé Vdovy. Dědička meče a jedu."
"Jak??? Meče a jedu?" Autirka se do toho zamotávala čím dál, tím víc.
"Je to jednoduché. Náš rod měl vlastni úlohu pro ženy a vlastní pro muže. Bylo odvěkým pravidlem, že každá Di Bellová uměla zacházet s jedy a trávit."
"A co muži?"
"Počkéj, nepředbíhej. A neruš mě. Každej chlap musel umět pracovat s čímkoliv, co má ostří. Šerm, hod nožem, všechno."
"Ale... Ty se vyznáš v chemii a zároveň i v nožích a tak..."
"Jo. Právě proto, ze moji rodiče neměli syna. Náš rod míval hodně stoupenců. Bohužel, po smrti rodičů se rozutekly, jak krysy. Ale kdyby ne, musela bych jim velet. Ja, v čele davu. A abych mohla dělat něco takového, musela jsem být silná. Musela jsem ovladat všechno a pak to predat svým dětem. Chápeš?"
Autorka posmutněle přikývla. "Takže... Ty jsi byla vlastně něco, jako zločinecká princezna?"
Damnathoris se zasmála. "Něco víc." Povytáhla rokáv ještě výš. Kousek na pavoukem byl kudrlinkovým písmem nápis. Jedno jediné slovo. "Queen. Jako královna. Vydřina matka, paní Ottersonová mi ho tu noc, kdy mí rodiče padli, předělala. Ta znamení jsou strašně důležitá. Vidíš, jak jsou rudé oči toho pavouka?"
Autorka opět poslušně přikývla.
"Čím víc očí je vybarveno rudou, tí. Vyšší hodnost máš. Pokud vím, když ti hodnost seberou, vybělení oka jde jen jednou určitou látkou a je více, než... Bolestivé. A co se nápisů týče, jsou jako zuby. Jeden vybledne, druhý je trvalý. Dřív jsem tam mívala slůvko princess. Jo, princezna. Ale koruna se mě chopila dřív, než jsem chtěla..." Smutně si povzdychla.
"A... Ti druzí." Začala pátrat autorka. "Jak to s hierarchií mají oni?"
"To nevím." Zasmála se Damnathoris. Moje existence -ta pravá- je příliš krátká. Vzpomínky přichází tak, jak příběh chce a navíc jsem byla ještě dvě stě let mimo, takže... Ne, vážně nevím."
"Ale notáaak." Zkusila autorka psí oči.
"Je to starý rod. Jako my jsme byli pavouci, oni motýli. Noční motýli. Postrach všech, co je znali. Oni jsou smrtihlavové. Jejich znamení si pamatuji jen matně a o hierarchii už nevím vůbec nic. Jenom, že jejich šéf. Něco, jako já, je to prapraprapraprapraprapravnuk jistého Thomase... Ehh... "
"No? Thomas... Jak?" Naléhala autorka.
"Metelyk. Thomas Metelyk. Byl z Ukrajiny. On... Byl jdden z mála, kdo chtěl mezi rody uzavřít smír."
"Ale proč to tedy nevyšlo?"
"On... Chtěl ho uzavřít smlouvou. V ní stálo, že on dodrží s Di Bellovými mír, poku se jediná dcera z rodu Černé Vdovy v den svých šestnáctin stane jeho ženou. Otec tenkrát zuřil. Nepodepsal. Prohlásil, že radši zemře, než bych byla ve svazku s Metelykem."
Autorka jenom otevřela pusu a zírala na Damnathoris. "Takže... Ty jsi..."
"Klíč ke smlouvě. Správně. A taky jsem Černá Vdova. Hrdá Černá Vdova. Radši se uvidím v hrobě, než v rodině Smrtihlavů."
"Ale..."
"Tady už žádné ale neplatí."
Dole zavrzala podlaha. Damnathoris sebou škubla a vyběhla ze svého pokoje. Hala byla prázdná. Až na... Dívce se z úst vydral nelidský výkřik. Výkřik pravé hrůzy.
"Damnathoris, co je?! Co se děje?!" Autirka byla v mžiku u schodů a u své kamarádky. " Co se stalo? Nikdo tu není, klid, klid!" Podepřela dívku, která se stěží opírala o zábradlí.
"To není dobrý. Byl tu, byl tu!" Damnathoris křičela, jak malé dítě.
"Ale kdo? Nic tu není. Nikde."
"Tam... Na stěně! Přijde si pro nás!"
Autorka se zmatené ohlédla. Na trámu byl přišpendlený malinký motýlek. Můra, co létá v noci. Byl to lišaj a na zádech měl znamení smrti... Konečně jí došlo, co se stalo.