Voda okolo Damnathoris byl studená a temná, bez známky života. Damnathoris pomalu klesala hlouběji a hlouběji. Hledala sebemenší náznak pohybu, zavíření vody, cokoliv. Nic... Když v tom... Nebylato Vydra, přítelkyně, která se teď snažila Damn zabít. Byl to horší tvor. Matka... Něco, co Damnathoris přinutilo žít a zároveň ji to děsilo k smrti. Vznášela se ve vidě a rozhodně nevypadala spokojeně. "Co to děláš?! Nemáš hlídat tu holku!"
Damnathoris se pokusila naznačit a vysvětlit souvislosti, ale když máte plnou pusu vzduchu, jste pod vodou a je vám příšerná zima, moc dobře to prostě nejde.
"Já vím, jak tohle funguje!" Vyštěkla matka. "Nechápu, proč jsi té dívce vůbec dávala svobodu. Kdyby byla zamčená někde v chladu, mohla jsi mít po problémech. A teď?! Máš pomstít mě i mou sestru. Vím, že tě to bude stát život, ale mě už ho to stálo! Musíš to vykonat, musíš!"
Damnathoris se chtělo plakat. Plakat, jako když byla malá, když ji matka surově trestala za to, že netrefila střed terče, nebo špatně spočítala poměry látek v jedech. Znovu cítila tu strašnou nespravedlnost, znovu byla tak bezmocná a slabá. Nebyla nic. Už se chtěla alespoň podívat matce do očí a naznacit, ze ona už s takovou nenávistí v srdci bojovat nechce, ale před ní byla už jen zase vodní prázdnota a temno. Znenadání se objevil náraz. Silná rána do hlavy, odněkud zezadu. Damnathoris cítila pachuť krve v ústech. Otočila se a pohlédla přímo do šílených očí Vydry. Nebyl to chladný pohled maniaka. Byly to ztracené oči šílence. Bez lidskosti, bez zábran. Oči zvířete. Damnathoris se pokusila vyplavat na hladinu a nadechnout se. K jejímu překvapení se Anna objevila hned vedle ní. Ona to nepotřebovala... Chtěla si tedy promluvit. "Ty... To nevíš?" Začala a pohled měla upřený někam daleko skrz Damny, skrz tmu, skrz celou realitu.
"Co bych měla vědět?" Vytřeštila Damnathoris nechápavě oči.
"Tahle noc... Je moje... poslední..." Zamumlala nepřítomně Vydra.
"Ale.." Zkusila to ještě zoufalá tmavovláska, ale kamarádčina hlava už zmizela pod hladinou. Damny se zhluboka nadechla a potopila se za ní. Zakroutila na Vydru nechápavě hlavou. Ať chtěla dělat cokoliv, nebylo to dobré. Vydra se nepřítomně usmála. Pak, naprosto znenadání se k Damny vrhla. Pevně ji obejmula a udělala to, po čem vzdycky toužila. Tenhle obraz se jí honil pod víčky noc, co noc, už celé roky. Vtiskla Damnathoris ten nejhlubší polibek, jaký kdy komu dala. Ten poslední. Viděla nechápacé temné oči, rozčatovaný výraz. Oplácela je úsměvem. Pak vydechla. Bublinky vzduchu půvabně tančily vodou okolo. Vypadaly tak veselé a neposedné. Damnathoris jen zírala. Zírala, jak Vydřiny rty artikulovaly své poslední němé "Sbohem!" Jak Vydra roztáhla ruce, jako by stála ve větru. Jak se nadechla... Ona... Nadechla se pod vodou, jako by stála na břehu. Dobrovolně se utopila... Damnathoris byla jako přikovaná. Báhle jí ti došlo. Vydra... Poslední noc... Utonutí... Vydra! Zabrala, jak jen to šlo, ale nedokázala kamarádku v twmnotě najít. Asi dvakrát vyplavala pro kyslík a znovu se potápěla. Znovu hledala. Tohle nemohla být pravda. Ta dívka vydržela ve vidě přes čtvrt hodiny, tak ji přeci... Byl to jenom nádech. Jenom záměna vzduchu za vodu... Neexistovala jiná možnost. Náhle si Damn všimla čehosi světlého. No samozřejmě! Její šaty. Vydra měla bílé šaty! Vrhla se za bilým cárem v hlubinách. Chytla cosi... Ano, chytla jeji ruku, Vydřinu ruku, ještě nemůže být pozdě. Nesmí... Tahala, jak jen to šlo. Mrtvá váha zůstala na dně, jako přikovaná. Nakonec ji jen kousíček pozvedla, ale nedokázala s ní vyplavat. Věděla, že to nedokáže. Držela bělostnou ruku s pečetním prstenem Ottersonů. Ona by si přála být pochovaná ve vodě... Damnathoris ruku pustila. Bylo to, jako by mizel i kus její duše. Ten střípek plný nepravých vzpomínek na něco, co nebylo. Na nejlepší přátelství.

Začínalo svítat. Rudé paprsky slunce pobíhaly po hladině a skoro to vypadalo, že voda hoří. Damnathoris s autorkou seděly na břehu. Zabaalené v dekách, promrzlé, ale spolu. Tak, jak začaly, znivu tu byly. Jen iny dvě, středobod vlastního vesmíru. Autorka si opírala hlavu o Damnathořino rameno. "Tys... Ji milovala?"
"Sejde na tom?" Ušklíbla se Damnathoris. "Stejně je mrtvá..."
"Já ti to nevěřím."
"A co mi nevěříš, autorko?"
"Že je ti ti jedno. Nikomu by taková věc nebyla tak moc jedno. Nikomu..."
"Chybělas mi, autorko."
"Vážně? Já... Ale... No zkrátka jsem myslela, že jsi odešla kvůli mně. Že jsem byla mic otravná, nebo..."
"Měla jsem o tebe strach, autorko. Už si dám větší pozor. Už do konce života nechci o nikoho přijít."
Autorka při slovech "do konce života" Ucítila zoufalé bodnutí u srdce. Ano, do konce života. Ale problém je v tom, že ten konec živita je až příliš blízko... Nechtěla ale Damnathoris kazit začátek nového dne a tak jen dodala: "Neboj, už žádné ztráty..."
Damnathoris se usmála. "Autorko?"
"Ano?"
"Jsi příšerně špatná lhářka..." Nahlas se zasmála. Tak lehce a od srdce, jako by se nic nedělo.
Autorka se začala také usmívat. Konecně bylo všechno tak, jak odjakživa mělo být.