Autorka popuzeně přecházela před krbem v obývacím pokoji. Sice jí to nebylo k ničemu, ale něco dělat prostě musela. Damnathoris byla pryč. Úplně. Nešlo jí zkontaktovat, nebrala mobil, neodpovídala na zprávy, neobjevila se ani ve městě. Prostě se po ní zem slehla. Autorka už asi po milionté prošacovávala Damnathořiny věci. Nikde ani náznak toho, kde by mohla být. Nic autorce nenechala. Žádné vodítko, nic. Jenom padesátidolarovku a menší lovecký tesák. Dokonce ani u ní v pokoji. S tím místem byl vůbec problém. Nešlo se tam dostat, až autorka nakonrc musepa vzít žebřík a vlézt tam oknem. Nic. Jen rozbité zrcadlo, rozházené povlečení, vyšacované skříně a šuplíky. A trochu popela na zemi. Jinak nic. Autorka úzkostlivě sevřela v dlani fotku své kamarádky. Ona by sice řekla, že kamarádství je hloupost a jediné citové pouto, co dává smysl je hluboká nenávist, ale blondýnka věděla svoje. Obrázek v dívčině dlani byl pomačkaný a umatlaný. Byla to fotka z polaroidu. Datum už smyl čas a pot z lidských dlaní, ale hubená postava ležící na kanapi před krbem byla stále stejně znatelná a stále stejně krásná. Autorce se stýskalo. Nikoho se neprosila o svoje bezpečí. Nic po nikom nechtěla, jen ještě chvíli strávit s touhle podivuhodnou bytostí. Po tváři se jí skutálela první slza. První z obroského vodopádu, který nepůjde zastavit do večera, stejně, jako minulý den, předminulý, předpředminulý a tak dále. 
     Mezitím se Damnathoris celkem vehementně vyvalovala na baru. Barman byl na tohle chování zvyklý, takže ho fakt, že mu na pultu leží celkem pěkná ženská v korzetu a minisukýnce nijak nezaskočil. Prostě jen uhnul velikou lahev ginu a drinky servíroval na nejbližší stolek. Damnathoris mezitím ležela rovně, jako  prkno, ruce sepjaté na břiše a zírala do stropu. Chtěla ještě asivtak hofinu vyprávět všem vůkol o svým děsným osudu, ale několik rumů, láhev whisky a dvě tři sklenky ginu jí celkem zamotaly jazyk i hlavu. Teď zrovna měla celkem živou představu o tom, jak leží na marách. Snažila se ležet, jak nejlépe uměla, aby neudělala ostudu. Někdo jí pobryndal sukni trochou sherry. Nevadilo jí to a dál pokračovala ve svém pohřebním rozjímání. "To tu jen tak ležíš?" Ozval se jí za hlavou přísný hlas. Tmavovláska leknutím spafla pod pult. Číšník ji elegantně překročil a věnoval se míchání Ďáblova jazyka, asi nejodpornějšího pití ve státech. "M-m-mama?!' vyvalila Damnathoris oči na vysokou postavu v rudých viktoriánských šatech stojící hned vedle kyblíku na šampaňské. " Kohos čekala?!" Matčin hlas byl více, než přísný.
"Já..."
"Měla jsi pomstít svou matku! A ty místo toho hilduješ alkoholu v tak povhybném podniku?!"
"Mama, já-"
"Už nejsi moje dcera!"
"Prosím, matko, já se zlepším, slibuji!"
"Už nejsi moje dcera..."
"Ale mama!"
"Leda, že..."
"Leda, že co?!"
Do všeobecné vřavy se vmísila Vydra. Energicky se prodrala za bar ke své kamarádce. "Vedeš tady už dlouho monolog?"
"Ahoj pajdo, já... Ne. Copak... Ty ji nevidúš?"
"A koho bych proboha měla vidět?!"
"No, přede mnou. Moje matka, ona..."
"Před tebou stojí věšák na kabáty."
"Jenomže ona... Mama, řekněte mi, jak napravím své chyby?"
"Pomsti mě, dcero, pomsti mě..." Hlas se začal vytrácet.
"Pičkejete! Matko! Ještě ne! Neodcházejte!"
"Prosimtě, mlč. Děláš si tady ostudu před celou hospodou."
"Ale, copak... To ji nikdo nevidí?!"
"Ne, protože se tady uatím jenom hadášse vzduchem."
"Ale stála tu a..."
"Ne, nestála. Jsi opilá, jak zákon káže!"
"Ne, nejsem, jen... Je mi trošku blbě..." Damnathoris se nebezpečně zapotácela. Vydra ji tak tak chytla a opatrně podepřela. Barman stále prokazoval svou profesionální netečnost a dělal, ze ho příšerně zajímá jedna sklenice na absint. Dívky se vypotácely ven.
     "Šéf bude mít radost. Pronesl muž v černé bundě. Jako jediný si dívek všímal. Teď zaplatil svoje pivo, které už dvě hofiny cucal, cosi si poznamenal do diáře a vypařil se zadním vchodem.