Damnathoris elegantně kráčela po schodišti a připomínala pantera, ležérně si vykračujícího pralesem. Kufr si nesla do pokoje a Autorka za ní zvědavě cupitala po schodech. "Co v tom je?"
"Moje minulost. Budeš ji znát, ale já bych si ji celkem ráda zase prohlédla."
"Neznám tvou minulost..."
"Ale sama jsi ji stvořila. A ne zrovna růžovou."
"Jakto?" Pokojem se ozvalo lupnutí dvou malých zámečků, které po dlouhé době někdo otevřel. Ze zavazadla se vyvalil zápach plísně, ale také vůně papíru. "Jsou tady moje fotky i dopisy, všechno."
"A fotky tvých rodičů?"
"Jen jedna..."
"Kam vlastně zmizeli?"
"Nezmizeli."
"Tak... Proč tu nejsou?"
"Uhořeli. Vidíš, tady ten dům vzadu?"
"Ten, co před ním sedí to dítě s kočkou?"
"Ano, přesně ten. To dítě jsem já. Tu noc, kdy se to stalo... Není to hezká vzpomínka. Rodiče se živili tím samým, co já. Ten požár byl čistě konkurenční boj."
"Ale... Tys přežila. Jak?"
"Je to srandovní. Oni věděli, že je jim jistá banda v patách. Jen se nechtěli vzdávat toho domu, luxusu a teritoria. Když jim prišlo nebezpečí největší, sbalili mi tenhle kufr a poslali mě za Vydřinou matkou. Znali se. A proto já znám Vydru. Nikdo netušil, ze to zajde tak daleko. Prostě jsem jen žila ve vedlejší vesnici, až se politická situace uklidní. Pamatuji si ten večer... Pamatuji, jako dnes. Byla jsem dítě, byla jsem šťastná a neuvédomovala jsem si pomíjivost okamžiku. Ten večer mi teta, tedy Vydřina maminka řekla, že se můžu vrátit. Byl sjednán smír. Bohužel, když jsem stála přesně u stromu, od kterého byl vidět náš dům, spatřila jsem už jen planoucí trosky. To bylo naposledy, co jsem plakala..."
"Kolik ti bylo?"
"Asi sedm."
"A... Co bylo potom? Vzdyť žiješ sama. Jak tedy... Nepamatuji si příběh."
"Pak jsem bydlela v sirotčinci. Vydra a její matka mě doprovázely po cestě a i Vydřinu maminku si našla kulka. Zůstaly jsme dvě. Dvě na prahu sirotčince, každá s jedním kufrem a se strachem o holý život. Oni nevěděli kdo jsme, jak movité jsme byly. Byly jsme jen ukoptěné hloupé holky. a takhle nějak končí krásy života. Znenadání a bolestně..."
"To... Je mi to moc líto, Damny. Já to netušila..."
"To je v pořádku, autorko moje. Alespoň, že mám tebe...