"Ale já tam prostě musím jít, potřebuju to!"
"Ano, možná to potřebuješ, ale takhle taky můžeš dostat pěknej zápal plic."
"To je mi jedno. Stejně za chvíli umřu, není jiná možnost. Tohle mě nezabije a-"
"Ale to ještě neznamená, že umřeš a budeš dožívat v tak strašným stavu!"
"Já k ní musím!"
"Ke komu?"
"K Vydře..." Nastalo ticho. Tmavovláska se stále vzpouzela na posteli, ale momentálně byla tou silnější autorka. Damnathoris byla úplně zesláblá a ačkoliv vůle jít a znovu se s ní setkat byla obrovská, schopnost realizovat to už byla o dost menší. "Kdo je Vydra?"
"Říká si The Otter... Je něco, jako já, ale ty bys ji měla znát. Je součást příběhu..."
"Ona... Zabíjí lidi?"
"Ano a někde v nějaké daleké kapitole já budu muset zabít ji. Obě to víme. A chceme se užít..."
"Ale... Zabíjí lidi, ona je špatná!"
"Já neznám špatné lidi. Znám jen dobré lidi, kteří si špatně vybrali..."
"Stejně... Může tě zabít!"
"Kdyby chtěla, udělá to. Kdyby chtěla, tak nikde není bezpečí..."
"Já se bojím."
"Dělala jsi v životě ještě něco jiného, nebo se furt jen bojíš?!"
"Nebojím se všeho. Ale tohle je nebezpečné..."
"Bezpečný život je nudný."
"A proto jsi tak skvěle nastydla, že jsi blouznila horečkou,  ano? Věřím, že to byla zábava, ale... Málem ses přizabila." Damnathoris autorce věnovala pohled hodný pěkně vychcaného štěněte. "Ne." Zavrtěla blondýnka razantně hlavou. "Prosím!" Zkusila to naposledy Damnathoris, ačkoliv věděla, že nemá šanci. Autorka chvíli přemýšlela. Bylo vidět, jak jí v hlavě šrotují kolečka a někde chybí zub... "Ty něco kuješ, viď?"
"Já?! Jak bych mohla? Ani v nejmenším." Dambathoris to odříkávala jak herec z ochotnického divadla, který lehce přehrává. Autorka se jen zamračila. "Mam to brát jako souhlas?"
"A myslíš, že kdyby to byla pravda, ze ti to potvrdím?"
"Beru to jako ano."
"No sláva. Ono se to konečně naučilo číst mezi řádky. To ti trvalo."
"Jednáš se mnou, jak s hlupákem."
"To se hlupákům obvykle dělá."
"Já sw tady o tebe starám, vařím, peru a -"
"O péči se tě nikdo neprosil, jídla od tebe chutnají hůř jak ponožka vyvařená ve vlastní šťávě a tvůj poslední pokus o vyčištění skvrny od krve taky dopadl fatálně."
"Jakto?! Skvrna tam pak žádná nebyla."
"To jó, skvrnu jsme nenašly... Ale nenašly jsme ani to prádlo, pamatuješ? Jó, to je tak, když se mi někdo hrabe v chemickým nádobíčku."
"Myslela jsem, že je to čistící přípravek..."
"Nápis H2SO4 ti zjevně nic neříká, viď? To abych začala skupovat dětský pojistky ve velkým."
"Já-"
"Jo, a do zásuvek mám taky? Nebo už ses dozvěděla, že do té dirky ve zdi, co připomíná ksicht se vidlička nestrká?" Damnathoris neohrabaně vstala. Župan na ní visel jak na oblečených hrábích, kosti znatelně vystupovaly. "Chovej se ke mně hezky! Zabili mi mámu! Táta je mrtvej! Měj sakra alespoň soucit!!!" Autorka už hystericky ječela. "A podívejme... Ono se to zlobí, ono se to vzteká... A to, že ja jsem od mala skončila v děcáku, kde kě všichni šikanovali a zbyla mi po rodičích jen ohořelá fotka a halda popela ti evidentně nevadí, princezno!"
"Ale já-"
"Ale ty teď laskavě zmlkneš, půjdeš k mostu, co protíná řeku v nejširším bodě toku a na břeh položíš tuhle obálku. A neotevřeš ji!!!"
"Proč?! Ja se-"
"Zapomeň na strach, zapomeň na svoji posranou zaječí povahu. Jen položíš kus papíru na břeh a půjdeš. Tady máš dvacet doláčů, kup si žužu!"
"Nejsem malá, nechci žužu!"
"Gak si kup šprcky, nafoukni je a pouštěj po větru. Prostě tohle dones, tohle si vezmu a zmiz!"
"Ale ještě-"
"Ahoj!"
"Alr ja zapomněla-"
"Taky se na tebe budu těšit!" Dveře se zabouchly. Autorka před nimi stála a připadala si jako idiot. Její bývalý dům na ni výhružně koukal z druhé strany ulice. Raději se dala doběhu, na hrudi přitisklou záhadnou obálku vonící po Damnathoris pro záhadného adresáta, v kapse pak pomačkaných dvacet dolarů, neboli výpalné z domu. Za běhu ještě přemýšlela, co doma asi po návratu najde a když vyloučila variantu uklizeno i variantu večeře, přiklonila se nakonec k verzi, že asi najde soukromý kroužek kutilů jaderné bomby, nebo drogovou burzu.