Místností se rozlehlo hlasité zakašlání. "Jdi si lehnout, prosím." Zkusila ještě jednou autorka. 'Ne, nic mi není!"
"Damnathoris, máš třicet devět stupňů. To je horečka. Nemůžeš jít jen tak ven."
"Jen se pokazil teploměr. A ven půjdu, i když budou padat trakaře."
"Ne. Už minule jsi měla zůstat doma! Místo toho jsi trajdala bůhví kde. Tu ránu máš zanícenou, máš horečku a prochladla jsi. Hodláš pokračovat?! Ani nevím, kde jsi byla. Víš, jak se bojím?!"
"Nevím a nezajímá mě to. Zabilas mě. Ppomalu umírám, tak mě proboha alespoň neh užít si zbyteček života. Nemám čas. A ten, za kým jdu ho také nemá. Vteřina za vteřinou jsme obě blíže ke smrti a já nehodlám tu jen tak sedět a pít čaj s medem!"
"Chceš do toho čaje tedy něco jiného?"
"Kapka arzenu na spravení chuti by nebyla od věci..."
"Ale notak..." Blondýnka byla na pokraji emočních sil. Měla Damnathoris ráda a měla o ni strach. Věděla, čeho je schopná a věděla, jak moc málo života jí zbývá. Měla sto chutí jí prostě obejmout, čichat její typickou tabákovoalkoholovou vůni, usnout a nechat si šimrat tvář pramínky jejích neposedných vlasů. Chtěla se zachumlat do tmavovlásčiny osobnosti, ze iteré zářila síla a bezpečí. A nemohla...  Tak moc by chtěla, ale nešlo to. Damnathoris se snažila ižít si, co to jen šlo. Ano, dělala hlouposti, ale dělala hlouposti, které vždycky chtěla dělat a na které jí nezbyl čas. "Půjdu." Zvedla se tmavovlasá dívka z křesla a třesoucí se rukou odložila hrnek s nedopitým čajem. Tekutina byla ještě horká a voněla po medu a bylinkách. "Počjeh, jsi ve strašném stavu."
"To je příjemné slyšet. Nic víc nepotěší, než zjištění, ze vypadám strašně."
"Alespoň mi řekni, kam hodláš jít..."
"Nemám důvod." Damnathoris otřásl silný záchvat kašle. Byla pohublá a klepala se, jak ratlík. Točila se jí hlava... Myšlenky ztrácely směr a cíl, nedávaly smysl a vířily tam a sem. Jedna jediná byla jakž takž udržitelná. ZŮSTAT NA NOHOU! ZŮSTAT NA NOHOU, ZŮSTAT... Blondýnka ji jen tak tak zachytila a jemně položila na koberec. "Probuď se! Slyšíš mě?!" Zkusila to. Odpovědí jí bylo nesrozumitelné zamumlání. Damnathoris tam prostě ležela jako pohozená hadrová panenka. Zničená a úplně slabá. Blondýnce se kutálely po tváři slzy. Ona... Ona byla narozdíl od ní tak silná, tak statečná... Představa toho, že brzy umře byla příšerná. Jakžtakž ji dotáhla do postele. Neobtěžovala se převlékánim do pyžama, nebo snad zouváním. Opatrně ťmavovlásku uložila a otřela jí čelo mokrým šátkem. Úplně žhnula. Blondýnka opatrně zasunula nezbedný pramen vlasů Damnathoris za ucho. Ta jen otevřela skelné oči. "Děkuji ti, autorko... Všude vidím motýly... Smrtihlavy... Neodcházej, autorko, prosím... Nenechávej mě tu samotnou..."
"N-neboj, Damny. To bude dobre. Blouzníš z horečky." Plavovlásce tekly slzy proudem. "Jen neplač, autorko, jen neplač." Zašeptala vyčerpaně dívka a upadla do bezvědomí.