"Já se na to nemůžu koukat."
"Tak se nekoukej."
"To tě to nebolí?!"
"Ani nevíš jak. Ono, částečné umrtvení neni zas takivá slast, jak se říká. Ale mám celkem štěstí. Ta kulka mě netrefila do žádného důležitého orgánu. Jde celkem dobře ven."
"Fůůůj! Okamžitě o tom přestaň mluvit."
"Neksichti se a podej mi dezinfekci."
"Já... Proč si nedojdeš na pohotovost?!"
"Protože ne všechno jsou tvoje příběhy. Jasně, joo, dojedu na pohotovost a prej:'dobrej den, paninko, tak jsem tak byla amputovat hlavu jednomu týpkovi, pár dalších takovejch mě potkalo a při menší honičce mě střelili do břicha. Tak se nezlobte, vyndejte ze mě tu kulku a nějak esteticky to zalátejte.'"
"Musí být nějaká jiná možnost."
"Není. Prostě tohle ustojím. Podej mi nit."
"Je mi špatně."
"Jdi dolů."
"A co ty?"
"Ze tvejch podělanejch příběhů a zápletek jsem zvyklá na kde a na co. Klidně jdi. Už to skoro mám."
"Já... Hlmlf... Jdu." Blondýnka se vypotácela z ložnice, ve které zanechala Damnathoris ležící na zakrváceném prostěradle, jak se neobratně snaží ošetřit. Přišla o celkem dost krve, ale měla ještě čas, jak sama říkala. Tmavovláska pečlivě dodělala poslední steh. Ležela na posteli a mělce dýchala. Napínat kůži na trupu totiž nebyl dobrý napad. Točila se ji hlava, zrazoval ji zrak, jenž zaslepily rudé kruhy a mžitky. Bylo jí na omdlení a téměř se dusila. Zranění jí neumožňovalo zrovna dobře dýchat, takže kyslík jí teď akutně chyběl. Cítila se vyčerpaná, jak nikdy. Zkusila se otočit. Nebyl to dobrý nápad. Damnathoris ale nikdy nebrala ohledy na dobré nápady, takže po chvíli váleni se po posteli a bolestného sykání se ji podařilo natáhnout na sebe čisté šaty s korzetem, který ránu alespoň trošku stahoval a zabraňoval krvácení. Ještě tu byla lákavá myšlenka doplazit se dolů a sehnat cosi k jídlu, ale bolest jí v tom razantně zabránila. Náhle se rozrazily dveře. "Nesu ti jídlo!" Vítezný hlas se nesl pokojem. "Tos nemusela..."
"Já vím, že ano."
"Dobrá, děkuji..."
"Mam o tebe strach..."
"Neboj... Jsem příliš hloupá na to, abych mohla zemřít. Ale příliš znalá na to, abych mohla žít dál..."
"Takhle nemluv!"
"A kdo mi zabrání?"
"Čím větší bolest ti něco působí, tím hnusnějc še chováš."
"Já vím..."
"To... Zranění se ti stalo kvůli mně?"
"Nevím. Sama bych se jim pravděpodobně dokázala vyhnout, ale kdo ví."
"Je mi to moc líto."
"Kašli na to, autorko, kašli na to."
"Moc to bolí?"
" ... Už... Ani tolik ne."
"Ja vím, že lžeš ."
"Ty jsi mi ale opravdu Sherlock." Tmavovláska se s bolestí vepsanou ve tváři zasmála.

Ahojášky Glumátka, jak je? Hlasím se vám s první kapitolou v roce dva vosumnáct. Doufák, že se líbí, dá se jakž takž číst mno a... Prostě ze se líbí. Kdyby někdo měl potřebu se vykecat v komentech... Beru i problémy faktu, jak se vaří cukrová vata Ládi Hrušky, ale pokud se vaše názory budou týkat i mojí knižky budu hepy jak dva grepy. Nuže, přeji hezkej Novej rok, hodně úspěchů a tak dál. Loučí se vaše totálně vyšťavená Glumí maminka
Hell