Dvě dívky celkem tiše kráčely širokou temnou chodbou v jistém ústavu plném mrtvých těl v lihu, momentálně i jedním mimo líh a bez hlavy. Kroky první z děvčat, tmavovlasé dlouhánky, byly sebejisté a energické. Druhá, plavovlasá, se ji snažila dohonit svým skleslým šouráním. "Damnathoris?" Zkusila blondýnka tiše zašeptat, ale akustika chodby s tím udělala své. "Ano?"
"Proč... Ten člověk... A moje máma..."
"On byl lovec, predátor. Nenašel nás, tak zanechal... Vzkaz! Počkat! Tohle není podle příběhu! Já ho měla zabít, ale jinak! Máš ještě ten nůž, krásko?"
"Ano, proč?"
"Protože tohle byla past. Ach, jak já jsem hloupá!"
"Takže?"
"Zdrháme!" Doposud klidné stíny, jakoby ožily. Zpoza stojanů s kostrami, vitrínami s ledvinovými kameny a jinými mňamkami a dalším nábytkem se začali vynořovat muži. Byli to profesionálové, žádní zelenáči."Damnathoris! Já se bojím!"
"Z toho si nouzovej východ neuděláš."
"Ale já se příšerně bojím!"
"Važně? No, tak přidej do kroku."
"A co když nás chytí?!"
"Pak budu nucena jim velmi nepěkně ublížit."
"Zabiješ je?"
"Pravděpodobně."
"Já už nemůžu."
"Nemáme velkej náskok, nesmíš se zastavit!"
"Damn, prosím, jen na chvilku."
"Nejde to."
"Já už nemůžu." Jedny kroky utichly a nahradilo je vyčerpané oddychování. Náhle ustalo i to. "Damnathoris?"
"Jdi už kurva do prdele s tím jménem, co je?!"
"Mno, nechci obtěžovat, ale mám na krku přitisknitou žiletku. Dokonce mi i trošku teče krev. A nevím proč, ale přijde mi to vtipný..." Damnathoris ztuhla na místě. Nedokázala prohlédnout okolní temnotu. Vlastní zrak ji zrazoval. Myšlení se řítilo zavratnou rychlostí jediným směrem. Záchrana, vražda, rychle! Pomalu se otočila, ale viděla stále stejné prd. Přesměrovala svou orientaci na sluch. V chodbě oddychovalo šest plic. "Jedny autorčiny a pět mužů. Máme jasno, že jeden je u ní. Zbylí budou roztoušeni po dvou po stranách, po jejím chycení se přeskupí do  čtverce, přičemž moje autorka je ve středu. Výhodou je, že oni nevidí a očividně ani neslyší dost dobře." Mysl pracovala jako o závod. "Stačí otrávit jednoho z předních, takže stačí šipka s uspávadlem." Teď byl na řadě čich. Muži smrděli štiplavým potem. Zkusila se zorientovat a jemně hodila šipku. Trefila, neboť po chvíli se ozvalo žuchnutí spícího těla. "Výbotně, ten uprostřed bude třešničkou na dortu." Plánovala mysl. "Teď ti okolo. Není jich moc. Chce to bezhlučné zbraně, takže přitisknout tomu druhému přednímu kapesník s opiem na obličej nebude problém." Muži čekali tiše ve tmě. Damnathoris byla ale ještě tišší a nakonec se jí (s minimálním počtem mrtvých) povedlo osvobodit i autorku. Byla v šoku a mlela jako z cesty. "Chudák holka, až ta si na to všechno vzpomene." Zabručela tiše Damnathoris, zatímco autorku táhla po střechách domů.