"Hezká rodina..."
"Okamžitě to polož!"
"Děláš, jako kdybych já někdy něco rozbila..."
"Jednou jsem tě viděla padat v baru do takový tý pyramidy ze skléniček..."
"To jsem měla už celkem dost upito..." Damnathoris se lišácky usmála a položila drobný rámeček zpátky na poličku.
Autorka se usmívala. Byla šťastná, jak jen to šlo. Už se s Damnathoris skoro dvacet let neviděly. "Nezměnila ses..." Pronesla jemně.
"Ty ano, zetrárla jsi, trošku se vytáhla, přibrala, ale jedna věc tomu ještě pořád chybí..."
"Jaká?" Chystala se urazit autorka.
"Nikdy jsi nedostala rozum... A to je dobře." Zachechtala se Damnathoris. Její obličej byl pořád stejný, jako tenkrát, když se večer probudila sama a na skále. Kdy našla krví psaný text o sobě, o autorce, který se zmiňoval o dlouhém odloučení. Tenkrát zuřila, že autorka zapojila do příběhu samu sebe. Za těch dvacet let se jí to ale porádně rozleželo. "Autorko?"
"Ano?"
"Proč jsi tenkrát psala o tom... Že se následujících dvacet let neuvidíme?"
"Já... Měla jsem strach, že... Kdyby to nevyšlo, tak... Nechtěla jsem na to přijít hned. Kdybys tam tenkrát zůstala, tak... Chtěla jsem ještě alespoň dvacet let doufat a mít naději..."
Damnathoris se usmívala a bylo vidět, že je dojatá. Nakonec to celé zamluvila:"Tohle... Je tvoje dcera?"
"Ano, proč se ptáš?"
"Mno, já jen... Ta černá všude na ní a... Proč vypadá jako já?"
"Možná proto, že tě znala z pohádrk na dobrou noc a možná proto, že našla tvoje šaty. Jsi její favoritka. Obléká se jako ty, chová se tak... Skoro občas pochybuji, jestli náhodou není tvoje..."
"Zvláštní." Prohlížela si Damnathoris kulatý rámeček s bledým obličejem tmavovlasé dívky.
V zámku zaharašily klíče.
"Vidíš, to bude ona."
"Můžu si s ní... Chvilku popovídat?"
"Jasně, já stejně musím udělat večeři... Manžel za chvíli přijde a nerad na ni čeká."
Damnathoris přikývla a jistým krokem někoho, kdo tenhle dům kdysi obýval a zařídil se vydala ke dveřím. Mírně se ji hnusilo, že autorka sem dala bílý nábytek a starorůžové závěsy, ale co... Přece tu nemohla nechat Damnathořinu pietní fotku se svíčkami.
Mladá dívka si právě sundavala nalestěné černé boty. Damnathoris se nepřestávala usmívat. Jestli ji někdo kdy imitoval, tak tohle bylo zdaleka nejpovedenější. "Ahoj, já jsem-"
"Teta Damnathoris!" Zaječela dívka a tvář se ji rozzářila jak kdyby na Vánoce dostala koně, co si táak móóc přála.
"Jo, to sedí. A ty jsi?"
"Damnathoris... Mladší." Dívcino chichotání bylo zvonivé a cvrlikalo jako malý ptáček.
"Autorko?!" Zavrčela spíše pobaveně než naštvaně Damny.
"Mamí mi o tobě moc vyprávěla. Jsi skvělá!" Malá Damnathoris si evidentně užívala fakt, že má pred sebou sboji starší předlohu.
Damn starší se ji zadívala do očí. Byly jako dva smatagdy, zak zářivé, že... Skoro měla pocif, jako by je odněkud znala, ale za boha si nemohla vzpomenout odkud.
"Pojď, vezmu tě do svýho pokoje nahoru!" Zapištěla malá Damnathoris.
Di Bellová se usmála. "Myslím, ze vím, kde to je..."
V Damnathorině starém a zároveň Damnathořině novém pokoji se prakticky nic nezměnilo. Jen přibylo pár plakátů různých kapel a tlustá černá kočka na posteli.
"Takže... Mam jen jeden dotaz..."
"Ptej se, teto."
"Píšeš příběhy?"
"Jó, jasan! Ale mámě ani muk!'
"Jasný, já mlčím jak hrob." Zasmála se starší Damn. "Jen... Tě chci varovat."
"Před čím?"
"Dej si bacha na postavy... Aby nebyly až moc... Živý."
"Jako ty?"
"Jo... Je to dědičný."
"Jó, jasan, teti."
Dole v hale se rozezněl příjemný mužský hlas. Damnathoris by vsadila boty a snědla klobouk, že už ho slyšela.
"To je táta. Seznamte se, já za chvíli přijdu..."
"Damnathoris?"
"Ano?"
"Ty jsi vážně stejná jako já." Usmála se Černá Vdova a seběhla po schodišti dolů.
"Ahoj, Eliáši. Dlouho jsme se neviděli."
"Já vím... Zmizelas. Chtěl jsem ti poslat pozvánku na svatbu, ale nikde po tobě nebylo ani vidu ani slechu..."
"Já vím... Omlouvám se."
"To nic. Můžu tě poprosit o službicku?"
"Samozřejmě."
"Nezmiňuj moje příjmení... Neznaji ho a Metelnykové jsou u nás doma za největší mrchy..."
"Dobře, pane..."
"Adamsi."
Oba se na sebe spiklenecky podívali.
***
Sluníčko svítilo a Damnathoris poklidně seděla na jakémsi šutru a leštila nůž. Kdesi za ní bouchly dveře od auta.
"Damn?"
"Ahoj autorko." Zavrněla, aniž by se za hlasem otočila. "Londýn už naši světoznámou spisovatelku omrzel?"
"Nějak tak... Proč... Proc mi přijde, že sedíš na náhrobku?"
"Protože na něm sedím."
"Ale to se přeci nedělá! Co chudák ten, kdo pod ním leží?!"
"Spíš ten, co na něm sedí. Je můj. Lidi nepočítaji s tím, ze by mi bylo dvě stě let. Myslí si, že jsem tu kdysi uhořela s rodiči." Damnathoris vyhrnula sukni a na kameni se objevilo zašlé písmo, které ohlašovalo její jméno.
"Takže... Tohle je to velkolepé rodinné sídlo?,
" Jo, přesně tak. Požár ho úplně nezničil, ale věř, chtělo to ještě trošku opravit a nebylo to levné..."
"Věřím."
"Já vím..."
"Tak mě napadá... Proc jsi z něj udělala dětský domov pro děti vrahů?"
"Důvody mám dva... Za prvé, nechci, aby si někdo prošel tím, čím já a Vydra a za druhé... Mno... Zkrátka, jak po mně tenkrát letěl ten nůž... Taky se mohl trefit výš."
"Nechápu..."
"Mno... Není to nic hezkého, jen prostě... Nemůžu mít vlastni děti."
"Radši se starám o tyhle smolaře."
"Ach Damnathoris..."

Moc vám všem děkuji za to, že jste si dali tu práci se dohrabat až sem. Celou knížku bych moc ráda věnovala skvělé autorce (mrkněte na její tvorbu) siriusinka, diky které mě to vlastně celé napadlo... Neptejte se jak a proč, prostě napadlo. Moc vám všem děkuji za to, že jste měli tu trpělivost a na viděnou v dalších knihách... Mimochodem, byl by zájem o pokračování? Mám pár nápadů...
Vaše Hell🖤