"Damnathoris! Damnathoris! Damnathoris Elizabeth Abbigail Di Bella, vstávej!"
"Co je?! Co se děleje? Kde to jsem?" Damnathoris stála ve tmě. Nebyla taková ta tma, co vám sebere barvy nebo stáhne svět jen a pouze do siluet. Byla to absolutní tma, ve které nenajdete ani vlastní nohy. Damnathoris v ní nejistě stála. Enormně ji štval fakt, že nedokáže ani zaostřit na části vlastního těla. "Co je?! Kde to jsem?!" Zavolala znovu a o trochu jistěji. "Kdo jste vy?!! A kde je autorka!!?"
"Copak ty se doopravdy zajimáš o tu ubožačku? Ty? Tak hluboko jsi klesla? Copak nevíš, kde jsi?! Copak nevíš, jaký znak nese tvé zápěstí?!"
"Samozřejmě, že vím a- Počkat... Jak víte o znamení?! Kdo vám o něm řekl?!"
"Nikdo. To já o něm řekla tobě."
"Počkat... Mama? Jste to vy? Ale... Jak? Vzdyť jste i s papa oba uhořeli, viděla jsem to... Nebo snad ne?"
"Samozřejmě, že jsem to já! Kdo jiný. A ano, uhořeli jsme. Ale to ještě neznamená, že se ti nemůžeme zdát." Hlas byl přísný a příkrý. Čišil z něj ledový chlad. "Zajisté, mama. Nepoznala jsem, že jde o sen..."
"Ale notak, drahoušku. Přwci neexistuje tma, kterou by někdo z rodu Di Bella neprohlédl." Lehce se zasmála. Smích to byl zvonivý a přesto plný jedu. Jedu smrtelnějšího než jakýkoliv z jejích utrejchů. Smích zabijáka. "Zajisté, mama." Souhlas zněl spíše, jako povzdech. Náhle bylo světlo. Oslňující světlo, jež by nikdy nemohlo vycházet z obyčejných svic, jak se teď tvářilo. Damnathoris stála na drahém perském koberci. Dospělá a přesto tak malá. Před ní se tyčila matka. Byla jako obr. Jemná paninka ve viktoriánských šatech s honzíkem. Pořád stejně strašidelná. Bylo to, jako v den, kdy Damnathoris netrefila vrhacím nožem terč. Rána trefila dveře. Byl to dutý zvuk... Ten večer stála na tom samém koberci v těch samých šatech. Mama ji zlostně nadávala a spílala. Nakonec Damnathoris až do půlnoci klečela na hrachu. Teď ale byla dospělá a noži házela na výbornou. "Posaď se." Pokynula mama vlídně k pohovce, ale v Damnathořiných uších to znělo jako rozkaz. Spořádaně si sedla, záda rovná, jako by spolkla pravítko. "Takže. Víš, proč jsi tady?"
"Ne, mama."
"Víš, kdo mě a tvého otce zabil?"
"Samozřejmě mama, byl-"
"Odpovídej puze na dotaz!"
"Ano, mama." Přišla zase tak malá  a nicotná, jako už dlouho ne. "Ti lidé tě znají, drahoušku. Oni tě najdou. Oni nesnesou, aby kdokoliv z rodu Černé vdovy žil!"
"Zabráním jim mama. Mě a aut-"
"Tebe! Tebe nedostanou, tebe! Na té holce nesejde!"
"Ale mama, já-"
"Ty nic. Ty poslechneš! Ty se podřídíš! Jsi přeci hodné děvče, že?"
"Ano, mama. Ale já stejně-"
"Nezajímá mě, co ty! Najdi mé vrahy! Dostaň je dřív, než oni dostanou tebe! Hra o život začíná!" Damnathoris chtěla cosi říct, ale než se zmohla na slovo, postava matky vzplála. Plameny ji zuřivě olizovaly, pálily její rysy a požíraly krásu. Celý dům začínal hořet. Plameny se sápaly po nábytku, okoli žhnulo. Horko sálalo ze všech stran a nešlo cokoliv dělat. "Mama! Mama, ne!" Křičela Damnathoris v hořícím pokoji. Plameny ji neúprosně požíraly, stejně, jako její matku. A všude pavouci... Všude! Černé vdovy, odvěký ridinný symbol. "Neeeéee!" Zmohla se Damnathoris na poslední výkřik když v tom... "Co se děje, Damnathoris?"
"Co? Já?"
"Křicelas ze spaní. Už asi čtvrt hodiny se tě snažím probudit a nejde to..."
"To... To asi... To nebude dobré, autorko. Jdou po mně. A tím pádem jsi v nebezpečí i ty. Budeme se muset rozloučit o něco dřív, než jsme plánovaly..."