Unavený policista na stanici si promnul oči a podepřel si tvář dlaní, pohledem směřuje k digitálním hodinám na displeji počítače. 3:47am. Ticho panující v místnosti protnul Gregův povzdych, když se zmoženě zvedl, aby uklidil poslední papír k těm ostatním. Když pak protahoval paži rukávem svého kabátu a chystal se k odchodu, místnosti zalilo ostré světlo zářivek, když jeden z nadřízených rozsvítil.

Lestrada od podrážděného zavrčení zastavil jen pohled na očividně udýchaného Andersona svírajícího v dlani telefon: „Střelba na hřbitově, zase."

Greg na vteřinu ztuhnul a několik dalších vteřin podřízeného pozoroval, než se v rychlosti dooblékl. Zatímco si špatně zapínal knoflíky, zavrčel: „Kolik?"
„Jedna rána. Lestrade, jste si jistý, že-"
„Žádný posily, Andersone," vyštěknutí nadřízeného se v tichu ozvalo velice paradoxně jako rána z pistole.
I přes pozdní noční hodiny byl Londýn nezvykle ucpaný a Gregův neklid rostl. Krk se mu nepříjemné svíral, klouby prstů bělaly pod silným stiskem volantu a auto sebou trhalo při každém prudkém sešlápnutí plynu. I když jeho tvář ozařovalo modré světlo z houkačky, auta mu z cesty uhýbala příliš pomalu a čas ubíhal až příliš rychle. Lestrade se bál; bál se, co a hřbitově najde tentokrát. Začínal si uvědomovat, že je jen otázkou času, kdy jednou budou ty výstřely dva – a to bylo to, kvůli čemu nemohl strachy ani dýchat
Telefon ale zůstával tichý, žádná zpráva o tom, že by se střílelo dál. Jediná věc, která šedovlasého uklidňovala. Přestože byl Anderson spíš neschopný než cokoliv jiného, kdyby se něco stalo, Lestrade by byl první, který by o tom věděl.

Nic se nezměnilo ani v momentě, kdy auto zaparkoval na liduprázdném parkovišti vedle rozlehlého ponurého hřbitova. Se zamykáním se nezdržoval, dokonce ani nezavřel dveře, když se hnal k mosazným vratům.
Mohutná kovová brána byla pootevřená, ostatně jako vždy, a Greg se ani nezdržoval s jejím zkoumáním. Bez váhání proběhl skrz, vzduch protklo zoufalé zavrzání a řetěz s přestřeleným zámkem se s nepřirozeně hlasitým rachotem se sesunul na promáčenou zem.
Lestrad strnul při každém hlasitějším pohybu, v paranoie, že uslyší zvuk smrti. Hřbitovem se až děsivě potichu linul pláč a vzlyky. Z vymyšlených démonů schovaných ve stínech ale Gregovi v žilách krev netuhla – tuhla z těch, co mají lidé v hlavě a v srdci.
Brzy ke zdroji tichých kvílivých zvuků dorazil. Před příliš známým náhrobkem spatřil sedící postavu, již dávno promoklou od provlhlé půdy a ranní rosy; postavu, která na studeném kameni v podstatě visela.
Viděl, jak se mu pod koženou bundou otřásají ramena pláčem, slyšel ty zvuky čistého utrpení, které se z něj nedobrovolně draly. Viděl lahve tvrdého alkoholu, které ležely nedopité na jeho klíně, stejně jako viděl nabitou zbraň, kterou si tak úpěnlivě tisknul do ohbí mezi krkem a čelistí.

„Johne," do jeho hlasu pronikla lítost nad blízkým přítelem, když poklekl vedle něj. Nedbaje, že se boří do vlhké hlíny, se opatrně zkusil natáhnout k nabité Sig Sauer, kterou zvláštně v posledních měsících nedal Watson z ruky. Když ale viděl, jak se jeho svaly kolem kohoutku napjaly, ruku jen položil na Johnovo koleno.
Menší na oslovení nijak nereagoval – dostal ze sebe další nelidský zvuk a čelem se opřel o chladný náhrobek. Zlatý nápis Sherlock Holmes jako kdyby se jim oběma smál do tváře. Slzy stékaly po Johnově mokré tváři a zvolna dopadaly na šedý nerost, stékaly po něm a zůstávaly na promočené půdě.

„Prosím, Johne," zkusil to znovu Greg nejistě, „dej mi tu zbraň. Víš, že nemůžeš,"
„Proč?" až teď Watson promluvil, hlas se mu třásl stejně, jako se chvěl on sám, „Je pryč, Gregu. Je pryč!" V poslední vteřině jeho hlas vystoupil do zoufalého zasténání a jen se víc schoulil do sebe, přitlačuje si hlaveň ještě hlouběji do kůže.
„On by to tak nechtěl. Možná je pryč, ale ani člověku, jako byl Sherlock, by nebylo jedno, kdyby ses kvůli němu zabil."
Watson dál plakal; ramena se mu chvěla, slzy mu zmáčely tvář, tulil se ke studenému kusu kamene jako kdyby to byla poslední pevná věc, která mu v životě zůstala.

A Lestrade ho jen pozoroval. Pozoroval tu ztrhanou trosku, kterou se jeho přítel stával – pozoroval člověka, který se opíjel a poté neustále prosil u náhrobku svého přítele, aby se vrátil. Tělesná hmota z Johna jen mizela, byl vychrtlejší než kdy dřív. Vaky pod očima svědčili o stovkách probdělých nocí, kdy se bál usnout; kdy se bál, že ve snech zase uvidí Sherlocka umírat.
Opatrně se znovu natáhl k ruční pistoli a tentokrát, skoro jako kdyby Johna opustily všechny síly, jen povolil stisk a nechal Grega, ať ji vezme a odhodí daleko, do bezpečné vzdálenosti. Ve Watsonovi se zlomil i ten poslední střípek, který ho ještě držel v narovnané pozici, a on se zhroutil na chladnou zem.

Lestrade se zmohl jen na to, aby Johna alespoň trochu vytáhl do polosedu a přitiskl si jeho tvář ke své hrudi. Bylo to, jako kdyby manipuloval s hadrovou panenkou; John jen plakal, slzy se vpíjely do Gregovy košile a nepřestával se otřásat – snad zimou nebo tou neskutečnou bolesti?
„Strašně to b-bolí, Gregu," dostal ze sebe mezi vzlyky. Muž se Scotland Yardu nevěděl, kde se v něm ta nenadálá síla vzala, když John vzal jeho zápěstí a přesunul ho do míst, kde jeho vlastní srdce bilo jako splašené.
„T-tady, víš," lapal po dechu, kterého se mu ve zběsilém pláči nedostávalo, nestíhal polykat sliny, které mu vytékaly z koutků, oči měl opuchlé.
„V-viděl jsem ho umírat. T-ten hajzl Moriarty ho donutil s-se zabít, d-donutil ho říct ty věci. Sherlock není... on není podvodník, Gregu!" ten úpěnlivý hlas, ten pohled, který Lestrade viděl, kdy se mu podíval do očí; ten pohled bolel. Bolelo vidět muže, který přežil válku a tolik detektivních případů, jak se pomalu rozkládá na prach.
„On n-nebyl podvodník... nebyl... on nebyl..." opět se ozvalo zoufalé zaúpění, když opět ztratil všechny síly a zkusil policistovu dlaň pustit. Ten mu to ovšem nedovolil a pevnými prsty obemknul Johnovo promrzlé zápěstí.
„Já vím, Johne... já vím..." konejšivě šeptal do jeho vlasů a tisknul k sobě jeho pohublé tělo, snad ve snaze ho trochu zahřát.

„Ch-chybí mi..." John popotáhl a víc zabořil tvář do Lestradovy hrudi.
„S-strašně moc mi chybí... je bez něj takový ticho... takový ticho..." John se svezl trochu níž a zůstal na Lestradových stehnech, zatímco si přitiskl dlaně na uši, jako kdyby se tak mohl zbavit ticha, které nyní v bytě 221B panovalo.
Seděli tam. Šedovlasý se zmohl jen na to, že držel Johna za předloktí, aby mladší věděl, že v tom není sám. A ten se choulil, snažil se udržet poslední zbytky tělesného tepla a dál nelidsky plakal.
Policista netušil, jak dlouho tam seděli, čas plynul a oni oba promrzali. Promrzali na hrobu svého přítele a kolegy; na hrobu otravného, a přesto jaksi vřelého sociopata.

„Miloval jsem ho..." jak Greg tuhle část nenáviděl.
„Miloval jsem ho tak, jak jsem mohl... on to neopětoval, ale věděl to... neznal to a n-nevěděl, jak to popsat," jednoduchým gestem si otřel oči, „ale já věděl, že to v něm někde je."
Pokračoval dál a Lestrade cítil, jak se jeho oči samy zalévají slzami. Už by ani nespočítal, kolikrát mu to John vyprávěl – jak spolu lehávali v posteli a Sherlock bez hnutí přijímal Johnovi polibky, protože je neuměl příliš opětoval, jak moc John miloval ty jemné, nenápadné doteky, jak moc ho dostával intenzivní pohled Sherlockových očí. Jak moc miloval jejich společné noci... jak moc se zamiloval do bezcitného, arogantního a geniálního Sherlocka Holmese.
John pokaždé zapomněl, že mu to řekl. Vzhledem ke stavu jeho opilosti to nebylo nic divného. A tak Lestrade poslouchal skoro každou noc to samé – vyslovení toho, jak moc měl John Hamish Watson zlomené srdce mužem, který mu lásku neopětoval, a přesto mu dovolil ho milovat tak, jak si ani zdaleka nezasloužil.

V jednom momentu se to v Gregovi zlomilo – rozhodně popadl Johna do náruče a přitiskl ho k sobě; donutil ho zabořit mu tvář do ramene a slyšet jeho vlastní srdeční tep.
„Já vím, Johne... já vím," jeho hlas byl slabý, tak slabý, „ale věř mi... Sherlock tě taky miloval. A miloval tě tak, že pro tebe zemřel."

_______________________

Žiju. No fakt, koukejte.

Proboha, miluju ten seriál. Jakože strašně, strašně moc. A jsem v hajzlu z toho, že nemám dobré fanfikce, obrázky a že jsou jenom čtyři série a-
Pomoc, prosím.

Kdo ví, třeba napíšu ještě nějaké fanfikce na tento žůžoboží seriál. Prozatím mě neskutečně potěší, když zanecháte vote či nějaký pěkný komentář... ♥

Za korekturu a betu děkuji své věrné a úžasné masochistce Andulce ♥ 

See ya~