Jakmile se za Vicky zavřely dveře, klesla jsem zpátky do polštářů. Věděla jsem dávno, že Dylana nemiluju tolik, jak bych správně měla. Že on byl jen náhradou, náplastí na zlomené srdce, které si jen přálo zažít trochu lásky. Okusit část toho štěstí, které nikdy nemělo poznat. A nyní jsem cítila jen a pouze lítost. Ne nade mnou, ale nad Dylanem, kterého jsem si vlastně vybrala jako svou hračku. 

Zavřela jsem oči, abych jim dala na chvilku odpočinout. Ale mé srdce si to nepřálo. Místo Dylanova obličeje se ve tmě objevil obličej, kterého jsem se děsila. Nechtěla jsem, aby to tolik bylo znát. Ale nyní, když jsem to naplno před Vicky vyslovila, jsem se nemohla bránit. Ve tmě se zhmotnila Pietrova tvář. Přesně tam, jak jsem si pamatovala. S jemným úsměvem na rtech, s leskem v jeho modrých očích, se stříbrnými prameny ve tmavých vlasech. Se strništěm na bradě, pevným stiskem, ve kterém jsem se mohla vždycky cítit v bezpečí. 

Otevření dveří jsem ani nepostřehla. Nemohla jsem. Jak jsem měla zavřené oči, moje mysl si odběhla někam úplně jinam. Ale nevadilo mi to ani zdaleka. Aspoň pro jednou jsem si dovolila neřešit jakékoliv starosti. Splynout s mou myslí, utéct daleko od reality. Nehledět na to, co bych měla dělat. mít čas a představivost jen pro sebe. 

Ticho náhle, přesto jemně, přerušil něčí hlas. "Elen?" zašeptal ten hlas, jemně mě příchozí vzal za ruku, kterou stiskl ve své. 

Pootevřela jsem oči. Nebyla jsem si jistá, zda jsem je otevřela, protože se přede mnou objevil úplně stejný výjev, jaký jsem doteď měla před očima. "Pietro..." Splynulo mi ze rtů tichým hlasem. 

Jeho koutky úst se povytáhly do širšího úsměvu a odhrnul mi vlasy z očí. "Musíš odpočívat, ano? Kdybys cokoliv potřebovala, budu tu u tebe, ano?" 

Pousmála jsem se. Věděla jsem, že se na něj teď můžu spolehnout. Ale šlo by to i do budoucna? Je možné abychom byli spolu? "Já vím...a děkuji," špitla jsem. "Ale přeci jen by ses měl jít vyspat, Pietro. Vždyť...jsi tu se mnou skoro pořád a... já nechci, abys byl nevyspalý." 

"Elen, neboj se. Umím se o sebe postarat. Ale ty musíš odpočívat, abys měla dost síly na trénink. Neměla bys u toho odpadávat." 

Pozvedla jsem oči tak, aby se naše pohledy střetly. "Budu mít dost síly. Vím to. Protože-" Má další slova zanikla v Brucově příchodu. 

"Jak se cítíš, Eleno?" zajímal se Banner klidně, zatímco mi přišel zkontrolovat tep a ostatní funkce. 

Pietro mi pomohl do sedu. Pažemi mě jemně podpíral. 

"Je to lepší, děkuji za optání," odvětila jsem klidně. "Chtěla jsem se zeptat jak dlouho bych tu měla ještě zůstat. Kvůli tréninku." 

"Nechám si tě tu do odpoledne. Pokud se nic nezhorší, pustím tě. Ale s tréninkem opatrně. Neměla by ses namáhat moc. Tvůj organismus je stále oslabený." 

Pokývala jsem hlavou. "Rozumím. Jen...nechci být nepotřebná, to je celý." 

"Elen, ale tak to přeci není," namítl Pietro. 

Sklopila jsem oči k zemi. Hádat jsem se s nimi nemohla. Prostě jsem to tak jen cítila. "Omlouvám se." 

"To nic, ale měla by sis odpočinout. Prožila jsi toho hodně," promluvil mile Bruce a pomalu mě položil do polštářů. "Aspoň do odpoledne, ano? Pietro, pohlídáš ji?" 

"Samozřejmě," přitakal mladík, posadil se ke mně a chytil mě za ruku. 

Banner jen pokýval hlavou a mlčky odešel. 

"Co jsi chtěla říct, než Bruce vešel?" zajímal se šeptem Pietro po chvíli ticha. 

Zaměřila jsem na něj svůj zrak. Jemně jsem jeho ruku stiskla. Směla jsem mu to snad říct? Otevřít mu to zčernalé srdce, které toužilo po jeho pozornosti? Po jeho lásce. "Pietro..." 

Pohlédl mi do očí, mou ruku si přiložil ke rtům. "Neříkej nic. Vím, co jsme si řekli. Ale můžu tě ujistit, že jsme dobří přátelé. A vždycky budeme. Pokud jde o Dylana, dostaneme jej domů, uvidíš. Bude v pořádku."

Cukla jsem s rukou, jakmile jsem vyslechla to, co řekl. Mohlo mi být jasné, že po tom všem to mezi námi nedopadne. Doufala jsem, věřila jsem, ale moje víra nebyla odměněna. Proto jsem jen přikývla. "Děkuju. Já...teď si půjdu lehnout. Kdyby cokoliv, vzbuďte mě," zamumlala jsem a otočila se k němu zády. Oči jsem zavřela. Cítila jsem jen to, jak mi vlhnou. Jak moje srdce krvácí a černá ještě víc. Možná je to tak správně. Nemám souzeno milovat.

Mým osudem je chránit svou malou sestřičku. 

Ahoj, drahouši!

Konečně jsem se dokopala k tomu napsat další kapitolku našeho příběhu. Upřímně jsem zvědavá, jak si teď poradíš, drahoušku <3 

Love you!