Bruce mě odmítal pustit z ošetřovny několik týdnů. Chápala jsem to, sama jsem se necítila na to, abych se zařadila do normálního života. A pochybuju, že ještě někdy budu moct. Moje psychika na tom byla tak mizerně, že se mě nemohla dotknout ani moje vlastní sestra. 

Ovšem každý den u mé postele seděl Pietro a pokoušel se mě utěšit. Utěšit a hlavně znovu přivést do normálního života. Marně. Veškeré pokusy byly úplně zbytečné. Nesnesla jsem jakýkoliv lidský dotek a v noci se budila s křikem. 

Byl to úplně obyčejný den, kdy u mě seděl Pietro a předčítal mi z tlusté knihy. Jeho hlas, společně s hlasem mé sestry, byl to jediné, co mě drželo v klidu. Co mou mysl přesvědčovalo, že jsem doopravdy v bezpečí. 

"Mladý lev se naučil a poznal to, že svému osudu neunikne. Narodil se jako králův syn, králem se stane. A tak se Simba-" Pietrův hlas náhle utichl, když se otevřely dveře. 

Ihned jsem se posadila a vystrašeně pohlédla ke dveřím, ve kterých stál Tony. 

"Ahoj, Elen. Hrozně nerad ruším, ale musíš se s námi dostavit na základnu S.H.I.E.L.D.u. Je to Furyho rozkaz." Bylo na něm vidět, že se mu ten rozkaz nelíbí a že by mě nejraději nechal doma. 

Pietro založil knihu na otevřené dvojstraně a podíval se na něj. "Tony, to přece Fury nemůže myslet vážně. Vždyť ještě není v pořádku. A dlouho asi ani nebude..." 

Tony si povzdechl. "Ano, já vím. A věř mi, nelíbí se mi to o nic víc než tobě. Ale už tolikrát jsme to odkládali, že Fury už odmítá čekat. Dostal jsem ultimátum. Buď ji přivedeme nebo výslech bude tady." 

Povzdechla jsem si a sklopila oči. Jak jsem mohla jet na základnu, když jsem se necítila v bezpečí ani ve vlastní posteli? Objala jsem si kolena pažemi. Bylo to naprosto absurdní. 

Maximoff se na mě podíval a natáhl ruku, kterou mi položil na dlaň. Jedinou část těla, u které jsem necukla. "Elen, zvládneš to? Určitě?" 

Podívala jsem se na něj. "Nemám na výběr, to víme všichni...ale nechci aby u toho výslechu byli přítomni všichni Avengers." 

"Koho tam chceš?" 

"Jen tebe, Tonyho a Vicky. Nikoho jiného." 

Stark se na nás podíval a přikývl. "Půjdu tu podmínku oznámit Furymu. Ale ty by ses měla nachystat, Elen. Pochybuju, že nám nechá několik dní. Budeme rádi, když to budou minuty." Po těchto slovech odešel z pokoje. 

Podívala jsem se na Pietra. Byla jsem naprosto vystrašená. Jak jen budu moct na výslech, když se bojím i stínů? 

Jemně mi ruku stiskl. "Přinesu ti nějaké oblečení, mezitím se osprchuj, ano?" 

Pokývala jsem hlavou. Musela jsem se sebrat. A to pěkně rychle, protože jinak budu pro smích všem Avengerům. Jako kdybych už teď nebyla. Vím, že se mi minimálně půlka týmu vysmívá za zády. 

Maximoff mi pak ruku pustil a odešel z pokoje pro nějaké oblečení, které bych si na sebe mohla vzít. 

Jakmile byl pryč, pomalu jsem se zvedla z postele. Byla jsem slabá, příliš slabá. A nebyla jsem na tom vůbec dobře. Ale přesto jsem si zalezla do malé koupelny, která k pokoji patřila, a hodila jsem dlouhou sprchu. 

Po necelých dvaceti minutách se ozvalo zaklepání na dveře. "Elen? Musíme jít. Vylez už." 

Zabalená do ručníku jsem na sebe hleděla v zrcadle. Tělo, které dříve mohlo být považováno za nádherné, nyní bylo jen zlomkem toho všeho. Už jsem to nebyla já. Byla jsem jen zlomenou, prázdnou schránkou. Schránkou, kterou nyní všichni berou jen jako věc. Po tvářích mi tekly slzy, když jsem složila hlavu do dlaní. Bylo mi čím dál tím hůř. Už pořádně ani nevím jaké to je žít. Milovat, radovat se. To všechno, ta stará Emily, zemřela tam v Hydře. 

Zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát však jemnější. "Elen, sestřičko...musíme už jít, vážně." 

Ohlédla jsem se ke dveřím. Věděla jsem, že musím. Opravdu jsem musela. Už kvůli Vicky. Abych byla tak silná, jak mě vždycky viděla. Pietro tu slabost viděl, ale ona nesměla. Nesměla ve mně vidět tu zlomenou holku, jakou jsem nyní. Pro ni musím zůstat silná. Tak by si to rodiče přáli. Ano, máma s tátou by chtěli, abych pro ni byla oporou. Abych ji chránila. "A-ano," zamumlala jsem. "Nech mi oblečení přede dveřmi a dejte mi deset minut..."

"Jak si přeješ." 

Došla jsem ke dveřím a rychle je otevřela. Pak jsem si oblečení vzala do koupelny. Bylo to dlouhé tričko s dlouhým rukávem, černé džíny a červené tenisky. Nemělo cenu vymýšlet něco kreativnějšího. To oblečení dost dobře odráželo můj stav. Cítila jsem se hrozně. Kvůli tomu, co moje sestra musela vidět. Doteď se jí nedokážu podívat do očí, protože viděla to video. Viděla tu slabost, když jsem to vzdala. Když jsem dovolila, aby si brali mé tělo. 

Jakmile jsem se oblékla, svázala jsem si vlasy do culíku. Věděla jsem, že to nebude nic dobrého. Fury na mě vytáhne tu největší špínu. Vytáhne úplně všechno, tak jak to má ve zvyku. Nedivila bych se ani tomu, kdyby mě poslali přímo na elektrické křeslo. 

Vyšla jsem z koupelny do pokoje, kde už na mě čekala Vicky. Raději jsem ihned sklopila oči. Nechtěla jsem, aby to na mně viděla. 

"Elen..." špitla a něžně mě chytila za ruku. "Jsem tvoje sestra...chci ti pomoct." 

"Jsem v pořádku...jen jsem špatně spala," zalhala jsem okamžitě a raději ruku stáhla z jejího sevření. Nesměla to poznat. Nesměla ztratit posledního člověka, ke kterému mohla vzhlížet. To jsem prostě dovolit nemohla. A proto jsem jí raději lhala, než abych řekla všechno, co mě zevnitř ničilo. Celou pravdu, holou pravdu, znal jen Pietro. Ani Tony nevěděl všechno. A tak to muselo zůstat. Do konce mých dní musím být pro svou sestru vzorem, který může následovat. Ke kterému může vzhlížet. To je můj jediný úděl. 

Ahoj, zlatíčka. 

Necelý den po Kate vydávám novou kapitolku. Ano, opět depresivní kapitola. Nebudete mi věřit, ale tuhle náladu jsem dostala po shlédnutí Následníků 3 a pokračovala až do konce této kapitoly. Pouštění si soundtracků z Endgame tomu pomáhalo docela dost (Tony a Natasha). 

Ale upřímně doufám, že se vám kapitolka líbila a těším se na vaše teorie v komentářích. A samozřejmě i na to, jak se s tím vypořádáš ty, zlato. 

Love you, guys!