Začínala jsem se probírat. Na chvíli jsem si myslela, že jsem stále v Hydře, ale jakmile jsem si všimla Wandy, která seděla u mojí postele, uklidnila jsem se. Pokusila jsem se zvednout, ale zabránila mi v tom pichlavá bolest na hrudníku. Vyjekla jsem. 

"Elen?" vyhrkla Wanda, která zřejmě u postele klimbala, a vystřelila na nohy. Okamžitě mě zkontrolovala a konejšivě pohladila po tváři. "Klid. Nesmíš dělat žádné prudké pohyby. Málem jsi to nepřežila." 

Nechápavě jsem zamrkala. "C-co jsem nepřežila? Kde to jsem? A jak jsem se sem dostala?" Byla jsem totálně zmatená, mimo. Pamatovala jsem si jen obrovskou bolest, když mi mazali vzpomínky.  

Starostlivě si mě prohlédla. "Co si pamatuješ, Elen?" 

"N-no...pamatuju si to, jak jsem se probrala v Hydře. Jak mi mazali vzpomínky...ale pak mám okno. Totální okno. Co se tam stalo? Wando, neublížila jsem někomu?" 

"Abys chápala, Elen...přišli jsme tam, abychom tě zachránili. Vtrhli jsme do místnosti, kde jsme našli George, velitele Hydry. Vicky začala ječet, že jsi v té místnosti byla taky. A ty ses pak objevila. Mířila jsi na Vicky šípem. Hydra tě ovládla. Zřejmě jsi měla rozkaz Vicky zabít. Vystřelila jsi po ní šíp, ale Steve ho odrazil. No...a pak k tobě začal promlouvat Pietro. Jako jediného jsi ho poslouchala. Chvíli to i vypadalo, že budeš v pořádku, když na tebe George zařval. Chtěl, aby jsi nás zabila. Ty jsi ho neposlechla, proto tě střelil. Kulka se ti zavrtala do hrudníku. Elen, začala jsi nám tam hrozně krvácet. Přenesla jsem tě sem a udělala jsem všechno, co bylo možné." 

Mlčela jsem, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Ublížila jsem Vicky. Ublížila jsem té osobě, kterou jsem milovala nejvíc. Té, která si to zasloužila ze všeho nejmíň. Prošla si peklem. Mohla jsem se za ní vůbec vrátit? Samozřejmě že nemohla. Musí mě nenávidět za to, co se stalo. Za to, co jsem jí řekla. "Wando...kde je Vicky teď?" 

Pietrova sestra se mi podívala do očí. "Před třemi dny se vrátili zpátky. Vicky jsme poslali spát, ačkoliv chtěla být u tebe. A...Pietro tu chtěl být taky." 

Pokusila jsem se aspoň posadit. "Musím Vicky vidět. Musím se jí omluvit. Vím, že mi to neodpustí, ale musím ji vidět. I kdyby to mělo být naposledy." 

Podepřela mě. "Brzy za tebou přijde. Ale nejdřív by ses měla aspoň najíst, Elen. Jsme rádi, že ses z kómatu probrala, ale musíš zůstat vzhůru. Pokud bys upadla do dalšího, nemusela by ses už probrat. Zkus se teda udržet při vědomí, ano? Pro svou sestru." 

Přikývla jsem a vzala ji za ruku. "Je...je na mě hodně naštvaná?" 

Povytáhla koutky do úsměvu. "Pochopila to. Ví, že jsi to nemyslela vážně. Ale měly byste si o tom promluvit. Ty a ona. Jen vy dvě. Soukromí mít budete, kdyby cokoliv, budeme v obýváku, ano?" 

Skousla jsem si ret a zase jsem si pomalu lehla. "Děkuju, Wando. Za všechno." 

Pohladila mě po vlasech a vstala. "Zatím odpočívej, ano? A hlavně buď v klidu. Vysvětlíte si to. Jen mám jednu otázku. Budeš chtít vidět Pietra?" 

Ztuhla jsem. Nebyla jsem si jistá. Ale z jejího vyprávění to byl právě on, kdo mi pomohl. "Možná...časem. Teď...si nejsem jistá. Nevím jestli bych to zvládla. Jsem mu vděčná za to, co udělal, ale...pořád je tu mezi námi ta věc. Pokud bude chtít přijít, nevyhodím ho. Ale zatím chci mluvit jen s Vicky." 

Přikývla. "Jistě. Brzy se tu ukáže, neboj." S těmito slovy opustila pokoj. 

Netrvalo to ani moc dlouho, snad jen hodinu, a ve dveřích se objevila moje mladší sestra. Jakmile mě uviděla, vběhla dovnitř a prudce se mi vrhla kolem krku. "Elen!" 

Tiše jsem sykla bolestí, ale navzdory tomu jsem si sestru přitáhla k sobě ještě blíž. "Vicky...bože, Vicky...je mi to tak líto. Tak hrozně moc líto. Myslela jsem, že tě tak ochráním. Že budeš v bezpečí, když půjdu zaplatit to, co jsme podělaly. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit, ať jsem ti řekla cokoliv. Vždycky jsem tě chtěla jen chránit. Věř mi to, prosím." 

Pevně mě svírala a její slzy mi stékaly po košili, kterou jsem měla na sobě. "Elen...je mi to všechno tolik líto. Kdybych nebyla tak sobecká, byla by jsi šťastná taky. S Pietrem. A neměla jsem na tebe vyjet kvůli Tonymu. Teď už vím, že to byla hloupost. Ale prosím, už mi tohle nikdy nedělej. Zůstaň mi už navždy po boku." 

Políbila jsem ji do vlasů. "Už navždy, sestřičko. Už navždy. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil, ano? Vždycky ti budu stát po boku. Všemu budeme čelit společně, slibuju. Už nikdy se nestane, že bychom opustily jedna druhou. Za jakoukoliv cenu." 

Přikývla a po chvíli mě pustila. Slzy jí rozmazaly řasenku, kterou na očích měla. 

Jemně jsem černé šmouhy setřela prsty. "Neplač, ano? Už je dobře. Jsem u tebe a tak to taky navždycky zůstane."

"J-já...mrzí mě, že jsem zklamala. Že jsem ti tak ubližovala, Elen," zafňukala. 

Zavrtěla jsem hlavou a pousmála se. "Ne, Vick. Už je to dobré. Jsem ti vděčná za to, že jste pro mě přišli." 

Než stihla říct cokoliv dalšího, ozvalo se zaklepání na dveře. "Dále," vyzvala jsem příchozího, ačkoliv jsem Wandu prosila o soukromí. 

Dveře se otevřely a na prahu stál Pietro s tácem plným jídla. "Ahoj, Elen. Vicky. Nesu jen něco k jídlu, protože obě jste skoro nejedly od návratu." 

Přikývla jsem. "Díky, Pietro." 

Vešel dovnitř a donesl tác na noční stolek. Pak se ke mně otočil. "Elen, já-" 

"Já vím, Pietro. Jsem ti vděčná za to, co jsi tam udělal. Opravdu. Ale...nevím jestli budu někdy schopná...posunout se někam dál. Možná mi opravdu není souzeno být s tím, kterého miluju. Ale chápu to. Díky Vicky jsem to pochopila. Život není jen o lásce. Život je o tom si ho užít. A já se hodlám plně zapojit do všech misí, které S.H.I.E.L.D. nabízí, proto na partnera nemám čas. Doufám, že to pochopíš a nebudeš mi stát v cestě." 

Zarazil se. Bylo to na něm vidět, protože mu tváře pobledly. Zřejmě za mnou přišel s něčím jiným a já mu teď vzala vítr z plachet. Ale bylo to možná lepší, než aby mi znovu hrál na city. Abych znovu prožívala tu tupou bolest. "J-jasně. Tak...mě prosím omluvte, dámy," zamumlal a velmi rychle z pokoje zmizel. 

Ahoj, zlatíčka!

Asi dvě hodiny po Kate přináším svou dávku i já. Ano, doufám, že jste spokojeni s tím, že Elena žije. 

Love you, guys <3

Kájí°