Probudilo mě cinkání zvonku, ale kdybych neměla hlad, tak se z postele nezvednu. Po chvíli cinkání utichlo, a tak jsem nejdřív vyrazila do koupelny. Vlasy jsem měla příšerně rozcuchané, oči opuchlé a nos odřený z včerejšího neustálého smrkání a pláče. Obličej jsem si opláchla a vlasy stáhla do drdolu,než jsem se konečně odhodlala sejít dolů. Žaluzie byly ještě stále zatáhlé, ale u baru seděl Grep a prohlížel si mě zkoumavým pohledem svých oranžových, kočičích očí.
„Dala mi vědět Popelka," zamručel. „Tu holku jsi včera pěkně vyděsila. Myslela si, že ji vyhodíš," uchechtl se. Když ale viděl můj stále stejně depresivní výraz, opět zvážněl.
„Byl to on? Pokusil se s tebou spojit?"
Apaticky jsem kývla a překročila roztřískanou vázu. Včerejšek byl divoký. Asi bych si měla zajít pro další prášky. A to už jsem je tři roky nepotřebovala.
„Dáš si tonik?" zeptala jsem se a Grep s povzdechem kývl. Vytáhla jsem dvě sklenice, nalila nám a posadila se vedle něj. Místo toho, abych se ale ze sklenice napila, přiložila jsem si ji na obličej a chladila opuchlé oči.
„Vypadáš příšerně," podotkl a já se konečně chraplavě rozesmála. I hlasivky jsem měla totálně v hajzlu.
„Já vím. Vypadám takhle po jednom blbém dopise. A to jsem si myslela, že jsem se už těchhle záchvatů zbavila," pokračovala jsem v chraplavém chechotu.
„Můžu si to přečíst?" zeptal se a ukázal na zmuchlaný papír kousek ode mě. Kývla jsem. Po chvíli i on mrsknul papírem o bar.
„Dělá si srandu? Ten hajzl, po tom všem, co se stalo... vždyť ti zničil život," zavrčel rozhořčeně.
„Víš co je na tom to nejhorší? Já nad tím vážně uvažuju. Uvažuju nad tím, že ho chci potkat. Já... nevím. Pořád si v koutku duše říkám, že se dá najít nějaké vysvětlení..." hlas se mi zlomil. Grep sevřel pěsti a chvíli se uklidňoval.
„Pro jeho chování neexistuje žádná omluva. Ale já jsem tam nebyl. Moc dobře víš, že jsem proti tomu, aby ses s ním viděla, ale nejsi malé dítě. Pokud si myslíš, že ho dokážeš vidět, aniž bys jednoho z vás zabila, tak ti nemůžu bránit. Něco jsem ti ale přinesl. Schovával jsem to jen tak pro jistotu, kdyby k tomuhle někdy došlo." Sehnul se k zemi a zvedl plátěnou tašku. Položil si ji na klín a z jejích útrob vytáhl starou dřevěnou krabici. Hleděla jsem na ni s úžasem a nenacházela slov.
„Tehdy jsem měl nějaké tušení, když ses jí snažila vyhodit, tak jsem jí vylovil. Třeba ti pomůže s rozhodováním. Víš sama moc dobře, co je uvnitř. Pokud ji nechceš otevírat, nemusíš, ale víc pro tebe udělat nemůžu," dal mi pracku okolo ramen. Potom se zvedl, poděkoval za tonik a odešel. Opět se mi chtělo něco rozbít, ale tentokrát jsem pouze silně sevřela bar a bezradně sledovala krabici přede mnou. Zírala jsem na tu bednu plnou zahozených vzpomínek a zašitých ran, o které jsem si myslela, že už ji nikdy neuvidím, a absolutně jsem netušila, co budu dělat.
Mám ještě pět dnů.