Venku byla ještě tma, když jsem se vydala z baru. Bylo půl čtvrté a do svítání mi tedy zbývalo zhruba jedna a půl hodiny. Byla jsem nervózní. Až příliš nervózní. Při nalévání mé ranní kávy se mi tak třepaly ruce, že jsem ji na sebe skoro všechnu vylila. Snad za to mohl včerejší znepokojivý sen, snad napětí které se ve mně hromadilo již tak dlouho, ale od svého probuzení okolo půlnoci jsem ani oka nezamhouřila. Nasedla jsem do vznášedla a vydala se na cestu.
  Když jsem po krátké chvilce pěšího bloudění od parkoviště k řece dorazila na místo, ještě tam nikdo nebyl. Není divu. Do naší schůzky zbývalo ještě tři čtvrtě hodiny. Posadila jsem se na blízkou zídku a hlavou se mi honily pochyby. Proč jsem sem vůbec chodila? Co se vrátit a předstírat, že k ničemu nedošlo? Opravdu ho musím vidět? Za každou takovou otázku jsem si ale vrazila imaginární facku. ‚Musím se sebrat.‘ A tak jsem to udělala.
  Po nějaké době cepování sama sebe a tupého hledění do vody se ve štěrku ozvaly kroky.  Otočila jsem se. Vypadal jinak. Ani nevím, co jsem čekala. Rudé vlasy, dříve po ramena dlouhé, měl po bocích vyholeny téměř dohola a nahoře stáhnuté do drdolu. Nejdříve mi srdce vynechalo pár úderů, ale poté začalo bít pomalým, stálým tempem.
  „Ahoj,“ vypadlo ze mě a já si uvědomila, že všechno to plánování toho, co řeknu, bylo zbytečné. „Vidím, že jsi změnil sestřih,“ promluvilo moje obranné, sarkasticky kousavé já.
  „Ahoj, Jean,“ řekl a já z jeho hlasu také poznala změnu. Každý z nás si prošel za tu dobu svým.
  „Přišla jsem sem jenom z jednoho důvodu. Chci vědět proč. Proč jsi to udělal? Plánoval jsi to celou dobu? Byla to všechno lež? Jsem jenom já ta hloupá husa, která naletěla špehovi a odsoudila poslední odpor v Eurasii k záhubě? Mluv.“ Můj hlas byl pomalý a klidný. A přece v něm bylo slyšet, jak moc mě tohle žere. Byla to opravdu moje vina? Nebo to můžu všechno hodit na něj a ulehčit svému svědomí.
  „Máš pravdu, zasloužíš odpověď. Když jsem se dozvěděl, že jsi naživu, opět na mě dolehly výčitky, kterých jsem se snažil zbavit.“ Zhluboka se nadechl.
  „O výčitkách mi povídej,“ zamumlala jsem. „A teď už pojďme k věci.“
  „Pamatuješ ten přenos z letiště? Noví Imperiální otroci s obojky proti zběhnutí.“
  Kývla jsem. Začínala jsem tušit, kam tím míří.
  „Byl tam můj malý bratr,“ vydechl těžce. „Já jsem ho nemohl nechat jít do války. Slíbil jsem matce, že se o něj postarám. Nechtěl jsem ale přijít ani o tebe. Když mi došlo, že tě prakticky zabíjím, nechtěl jsem se sebou žít. Ale já musel. Vyměnil jsem informace za život mého bratra a mě. Potom jsem ho nemohl opustit. Topil jsem se ve výčitkách a snažil se nám vydělat na letenku zpět na Mars. Když jsem se dozvěděl, že zabili všechny vězně, chtěl jsem se zabít. Zabránil mi v tom bratr. Lituju toho, že jsem tě opustil, každý den. Ale zároveň vím, že bych nedokázal žít jako někdo, kdo zradil poslední mámino přání a nechal bratra zemřít v prvních liniích. Jestli něčeho ale lituju nejvíc, tak toho, že jsem ti to ten večer neřekl osobně,“ dopověděl těžce svůj příběh a čekal. Čekal na moji reakci.
  A já vydechla. Dlouze, hluboce a neskutečně se mi ulevilo. Rozesmála jsem se. Ne hořce a sarkasticky, ani ne smutně, nebo nuceně. Byl to lehký smích, takový, jaký jsem nezažila už hodně dlouho.
  „Bože, děkuju.“ Z očí se mi spustily slzy. „Tak dlouho jsem si vyčítala, že jsem tvou zradu neodhalila dřív. Že jsem milovala lháře a podvodníka. Víš, já nenenáviděla tebe, ale sebe. Za to, že jsem byla slepá a dovolila jsem ti nás zradit. Ale teď tě vidím a vím, že mluvíš pravdu. Bylo to kvůli bratrovi…“ pokračovala jsem v uvolněném smíchu. Překvapeně na mě zíral. Potom se i jemu v očích objevily slzy.
  „Jean, prosím, odpusť mi. Prosím, nemusí to být hned, ale nevyháněj mě. Chtěl jsem odsud odejít, ale teď nemůžu. Dlužím ti tolik, že to nemohu splatit ani svým životem, ale prosím, nech mě zkusit začít znovu,“ klesl na kolena. Můj smích se zastavil a pohled opět zesmutněl.
  „Nevím, jestli je to možné. Ale už ani nevím, jestli je co vyčítat. Jak bych jednala já, kdyby to byl můj bratr a slib mé matce. Ale mám už té věčné nejistoty dost. Nechci žádné další výčitky, nechci žádnou další lítost. Nechci prázdnotu a smrt. Nechci někoho nenávidět kvůli volbě, která byla prakticky nevyhnutelná. Co tohle udělat posledním dnem?“ podívala jsem se mu do temných očí.
  „Posledním?“
  „Posledním dnem výčitek. Posledním dnem lítosti. Smázneme minulost a necháme ji na Zemi.“
  „Není nic, co bych si přál víc.“
  „Tak na poslední den.  Dáš si kávu?“
  Život je jako káva, hořký, trochu sladký a i když se spálíte, vždycky chcete víc.