Stála jsem na podlaze z černého mramoru ve zdánlivě nekončící síni lemované ozdobným, zlatým sloupořadím.
  „Jean, odpusť mi, prosím,“ doléhal ke mně naléhavý hlas. Pohlédla jsem dolů. Klečel tam u mých nohou, na obličeji zděšený výraz a po tvářích kanoucí slzy. Byl úplně obnažen a třesoucí se rukou se dotýkal zdobného konce mého honosného oděvu. Při pohledu na jeho tvář jsem ale už nic necítila. Natáhla jsem ruku a ponořila ji do jeho rudých vlasů. Pevně jsem je sevřela, až sykl, a přiložila zbraň v mé pravici ústím hlavně k jeho spánku. Děs v jeho očích, ani prosby, které překotně opouštěly jeho ústa, jsem nevnímala. Držela jsem jej pevně a stiskla spoušť.
  Zvuk střelby pronikl k mým uším ostře a jasně. Jeho hlava v mých rukou ztěžka a já ji upustila. Celé jeho tělo se vyvrátilo dozadu a hlava narazila s žuchnutím do tvrdého kamene. Na rukou jsem měla pár rudých kapek a louže na zemi se rychle zvětšovala. Ten pohled mě nijak nezarazil, neznechutil, nic. Prostě jsem mrtvolu obešla a přemístila se k mramorovému umyvadlu u stěny, kde jsem si odložila zbraň a ušpiněné ruce letmo opláchla. Poté jsem si dvojitým zatleskáním přivolala služebnictvo.
  „Co si přejete, šéfová?“ otázala se mne postava v oděvu služky monotónním hlasem.
  „Vystavte jej k ostatním. Oblečte mu ty rudé šaty, co jsem připravila,“ pravila jsem hlasem snad ještě chladnějším a lhostejnějším, než ona služka. Ta kývla a šla se věnovat svým povinnostem. Výstavka představovala jakési album mých hříchů. Jednalo se o nekonečnou chodbu plnou navždy zachovaných obětí. Vydala jsem se shlédnout nejnovější přírůstky.
  Po mé levici byli vidět nejrůznější lidé. Děti, muži, ženy. Nejrůznější věky, oděvy, jména a příběhy. Vypadali jako spáči v těch podivných, stojatých, skleněných rakvích. Na každém z nich ale byla vidět znamení smrti. Hlad, zlomenina, infekce, střelná rána. Ano, střelných ran bylo mnoho. A přece ani jeden z těch lidí nezahynul přímo mou rukou. Onen rudovlasý muž byl první, koho jsem sama zpravila života. Završil tím mé dílo. Dalo by se říci, že už zůstávám jenom já. Ale i po mé smrti bude obětí v chodbě neustále narůstat, jako nezvratitelný důsledek mých činů.
  Byla jsem ten největší padouch. Zradila jsem ty, na kterých mi záleželo. Usmrtila ty, za které jsem bojovala. A tím vším dopřála úspěch a prosperitu mému nepříteli. Jako poslední jsem se zbavila své lásky. To právě on byl příčinou mého selhání. Láska prý není hřích, ale láska také otupuje lidem smysly a zatemňuje mysl. A vězte, že ty nejhorší zvěrstva člověk činí v dobré víře, takřka nevědomky. I když spatří své dílo, už není cesty zpět. Čeká jej pouze pekelná brána a nekonečný pobyt v temnotě vlastní mysli.
  Pokud se tedy neobjeví světlo.
…
  S trhnutím jsem se probudila. Byla jsem příšerně zpocená a srdce mi bušilo. Ano, v mých očích jsem byla největším padouchem já sama.