Jemné večerní světlo se rozlévalo po kraji a pár ohnivých paprsků proniklo i dovnitř do baru. Při sbírání nádobí jsem se zastavila u okna a nechala slunce zahřát můj obličej. Město i krajina za ním vypadaly jako v plamenech, dokud se zdroj té záře neskryl za obzorem a oheň nebyl nahrazen červánky. Ty mám ještě raději. Ta chvíle po západu slunce, kdy se jasné barvy ztratí a svět zůstane plný pastelových odstínů, je podle mého ta nejhezčí a nejtajemnější část dne. V dálce jsem spatřila hejno divokých hus putujících někam daleko ve své pečlivě udržované formaci.
  „Je to krása, že?“ pronesla osoba u stolu vedle mě jemně nakřáplým hlasem. Zněla jako někdo, kdo celou minulou noc probrečel, ale s ránem objevil klid a moudrost.
  „Ano,“ vydechla jsem a odtrhla se od té scenérie. „A kdo Vy ráčíte být, smím-li se zeptat?“ otočila jsem se za hlasem a snažila se uhodnout, co se skrývá pod tím pestrobarevným šátkem a podivným oděvem ověšeným různými rolničkami a dalšími cinkrlátky.
  „Jsem vědma,“ řekla a já měla pocit, že se shovívavě usmála.
  „Vědma?“ otázala jsem se, jako bych to slovo nikdy v životě neslyšela. „A z čeho věštíte?“
  „Různé duše potřebují různé přístupy, ale nejradši používám karty,“ odpověděla a plynule zajela pravou rukou do levého rukávu. O pár vteřin později už její vrásčitá, snědá ruka položila na stůl ošuntělý balíček kdysi možná barevných a třpytivých karet. Vypadaly docela obyčejně, jako jedny z těch balíčků co se prodávají v hračkářství za rohem a děti si pak s nimi hrají na osud. Něco mě k nim ale táhlo a nedokázala jsem od té krabičky spustit pohled.
  „Karty k tobě chtějí promluvit,“ vytrhl mě její hlas že zajetí karet a já se konečně podívala jinam. Kývla jsem a ona mě uchopila za ruku.
  „Posaď se, dítě,“ řekla a vyspala karty z obalu. Upřeně jsem Sledovala její hbité prsty, jak se míchají a karty se mezi nimi mísí. Potom jsem však ucítila podivné trnutí. Vědma se zarazila.
  „Zajímavá karta. Člověk by to na první pohled neřekl. Ale co může cizinec vědět o minulosti člověka. Podívej se, dítě,“ ztlumila hlas a položila přede mne jednu jedinou kartu.
  „Smrtka?“ zeptala jsem se a prohlédla si ten kousek papíru. Vyobrazena na něm byla žena uprostřed pole vlčích máků. Pleť měla bělostnou, obličej ji ale vidět nebylo kvůli černé kápi, kterou měla přetaženou přes hlavu. Černá vlečka hladila květiny okolo a v rukou svírala bělostnou kosu. Vědma zavrtěla hlavou.
  „Dáma s kosou, dítě drahé. A chce ti něco říci. Naslouchej dobře,“ položila prst na kartu. Z jejího hlasu jsem cítila soustředění a o chvíli později ke mně již mluvil někdo jiný. „Vídávala jsem tě velice často, květe Paříže. I teď cítím, že ke mně tvá mysl často bloudívá. Nespěchej ale příliš do mojí náruče. Tvůj čas ještě nepřišel. Nech promluvit i jiné karty tvého života.“ Přejel mi mráz po zádech. Jak mohla vědět o Paříži? Už jsem se chtěla vědmy zeptat, když se pustila karty a vytáhla z balíčku další.
  „Dáma s kosou chtěla, ať ti ukážu tuto kartu. Jsou to labutě. Symbolizují partnerské pouto. Více mi ale neřekla. Sama musíš nejvíc vědět, co karta znamená,“ domluvila a dala se do schovávání karet.
  „Ale… já nevím, co to znamená,“ vydechla jsem.
  „Karty nemluví jasně a ani neříkají vždy všechno. Vypadá to ale, že tato karta tě má opravdu ráda, dítě. Jsem si jistá, že na to přijdeš,“ zvedla onu kartu a ukázala mi ji ještě jednou. Na chvíli se mi zdálo, že mi ona žena mírně pokynula. Pusa se mi otevřela úžasem, ale nestihla jsem se znovu zeptat. Vědma se zvedla a odešla. Teprve poté mi došlo, že nevím, jak dlouho tu seděla. Venku už byla tma. Za celou dobu si také nic neobjednala. Po chvíli jsem se vzpamatovala a opět se dala do sbírání nádobí. Musím už dnes být trochu unavená.
  „Vědmy…“ povzdechla jsem si a pousmála se.