„Vítejte, co si dáte?“
  „Zdravím Jean, dneska asi jenom kávu prosím.“
  „Doppio?“
  „Doppio.“
  Kavárnou se rozléhalo jemné vrčení kávovaru a za okny mezi mraky příležitostně prosvítalo slunce.
  „Prosím.“
  „Aaa, děkuji. Už se mi stýskalo po vaší skvělé kávě. Opravdu si musím do zverimexu pořídit nový kávovar.“
  „S tím pořizováním opatrně. Naposledy, když jsem si chtěla pořídit nový elektrický spotřebič, tak mi jedna zlatá ryba a jeden konkrétní majitel zverimexu přiváli do kavárny Popelku. To mi připomíná, nechcete vyzkoušet náš nový punčový dort? Popelčin recept a zevnitř je duhový.“
  „Takovou nabídku nemohu odmítnout, punč já rád. Ta duha mi připomněla jednoho mého brigádníka.“
  „Myslíte Tonyho? Taky jsem na něho myslela, když jsem ten dort krájela.“
  „Ano, toho. Zábavný kluk. Když mi na pohovoru řekl, že je barvoslepý, myslel jsem, že si ze mě utahuje. Říkal jsem si, jak bude prodávat rybičky, ale kluk to perfektně zvládá. A má skvělý vztah ke zvířatům.“
  „Prosím,“ podala mu Poppy talířek s dortem.
  „Aaa, děkuji. Musím říct, že lepší přezdívku bych ti doopravdy nevymyslel, Popelko. Upřímně jsem si nebyl úplně jist, že tě tady nechá paní šéfová pracovat, když jsem tě sem poslal.“
  „Ale no tak, pane Rendele, já vím, že byste mě sem neposlal jenom tak. Musel jste vědět, že mě vezmou. Přece jen jste byl tatínkův dobrý přítel,“ namítala Popelka.
  „To je pravda. Vy jste moc dobře věděl, že nemám to srdce ji odmítnout. Ale chvíli jsem uvažovala, že vám provedu něco nepěkného, pokud se neosvědčí.“
  „Tak to doufám, že jsi se osvědčila,“ mrkl majitel zverimexu na Poppy. Ta se rozpačitě otočila na mě. A já kývla.
  „Musím uznat, že pomocnou ruku jsem už potřebovala. Ale v dnešní době je složité někoho sehnat, při mém posledním pokusu někoho nabrat jsem se přesvědčila, že slušných lidí je pořád stejně málo.“
  „To máte pravdu. Nedávno se mě jedna zákaznice, které Tony prodal růžové krmítko místo fialového, rozhořčeně ptala, proč zaměstnává někoho barvoslepého, když kolem běhá tolik normálně vidících brigádníků. Tak jsem jí odpověděl, že jsem v životě neměl poctivějšího brigádníka, než je právě Tony, a že bych radši zaměstnal tucet takových barvoslepých, než jednoho rozmazleného spratka, který po směně vybírá drobásky z pokladny a myslí si, že to nikdo nezjistí,“ začal se pan Rendel rozohňovat.
  „Jaký byl dort?“ vkročila jsem do jeho monologu, abych zmírnila vzrůstající napětí.
  „Opravdu skvělý. Jak nad tím tak přemýšlím, sbalíte mi kousek i pro Tonyho? Odskočil jsem si tak trochu v pracovní době,“ podrbal se na hlavě a já málem vyprskla smíchy. Tolik řečí o nepoctivých spratcích a sám si odskočí v pracovní době? Prostě pan Rendel.
  „Určitě, ale jste si jistý, že chcete zrovna duhový? Navíc, pokud si správně vzpomínám, Tony nemá rád punč.“
  „Aaa, to asi máte pravdu. Tak vezměte ten kokosový. Už budu muset jít. Kolik to bude?
  „Osm tolarů.“
  „Tady jsou.“
  „Bylo nám potěšením. Nashledanou.“
  „Nashledanou.“