Cestou domů jsem přemýšlela o tom, co mi řekla věštkyně Cassandra. Nepřipadalo mi to nějak srozumitelné. Když si vezmu, co se teď děje kolem mě, dávalo by to trochu smysl. Štvalo mě to, jak se pořád objevují ty nadpřirozené věci. Vypadalo to, jako bych se nacházela v Harrym Potterovi nebo v Tajném kruhu, a ne v 21. století v New Yorku. Chyběli tu jen rytíři, turnaj, král, koně a různé středověké bytosti.

Tahle doba mě ale příliš nelákala. Když jsme měli kreslit ve škole středověk, moje práce byla vždy poloviční. V téhle době se odehrálo mnoho krvavých bitev, které si dříve přímo s radostí vybíral náš učitel jako téma na hodinu výtvarky.

Mé obrazy se mu příliš nelíbily. Zdály se mu moc jemné a snové. Přesně ve snech jsem se ráda ztrácela. Náš učitel byl ale realista, viděl svět jen takový, jaký je. Nikdy nenahlédl pod povrch věcí, které vypadaly na první pohled obyčejné. Stačilo se jen pozorně dívat a neztratit nit.

Přesně tohle by mi řekla matka. Ne jednou se zastavila na takový malý pohovor s ním. On nenáviděl, když ho někdo poučoval o umění, obzvlášť ženy, kterým podle něj nebyl dán do vínku rozum.

Nic nemůže mámu vytočit víc než to, že jí muž říká, co má dělat. Samozřejmě se poštěkali a on ji vyprovodil ze dveří s tím pohledem, při kterém mu z něj sršely blesky. Máma mi tuhle příhodu vyprávěla dlouho a smála se jí. Považovala ho za přízemního a upjatého. Ji by ale nazval ženou, která netuší, kdy má mlčet.

Občas jsem si říkala, jak jsem se tehdy mohla narodit, když matka se na muže dívala skrz prsty. Nenáviděla to, že se jim musí podřizovat. Pár mužů, které potkala, se kterými chvíli chodila, jí nedovolilo dělat to, co milovala. Malovat a cestovat. Po tomhle jednom nepovedeném vztahu jsem se narodila i já. V tu dobu už se utvrzovala v tom, jací to jsou hajzlové.

Vzduch mi do nosu zavál vůni sladkého jídla, kávy a kakaa. Přesně tohle bych teď potřebovala. Uvědomila jsem si, že jsem toho v noci moc nenaspala. Bála jsem se toho, jak to bude probíhat, když vstoupím po těch dlouhých dnech poprvé do školy. Proběhlo to celkem klidněji, než jsem čekala. Jen ta Lily mi pořád vrtala hlavou.

Zabočila jsem do uličky, kam jsem chodila na kávu a dorty s dvojčaty. Už jsem je sem dlouho nevzala. Nely se mě nedávno ptala, kdy sem zase půjdeme. Slíbila jsem jí, že co nejdříve. Ale teď si zasloužím chvilku o samotě. Jen já, úhel, můj bloček, káva a větrník. Vysněné odpoledne, které mě uklidní.

Vešla jsem do kavárny. Zvonek zacinkal. Přešla jsem k měkkým proutěným křeslům. Servírka v modré uniformě pobíhala opodál. Zaměstnával ji roztržitý chlap, který po ní neustále pokřikoval. Svou nespokojenost dával celkem hodně na odiv. Té dívce už začala docházet trpělivost, ve tváři pomalu brunátněla. Jen jsem se sklonila do tašky pro kreslící potřeby a už se ozýval tříštivý zvuk rozbitých střepů. Zvedla jsem hlavu a párkrát zamrkala.

Chlap, kterému už na hlavě řídnuly vlasy, seděl zasypaný a politý na židli. Ústa měl stále otevřená v němém výkřiku. Servírka si dala ruku před pusu a zadržovala smích, stejně jako já. Bylo to hrozně komické. Mámě by se tahle událost velmi líbila. Dokazovalo by to to, jak jsou podle ní muži neschopní se bránit. Dalo by jí to pocit zadostiučinění. Mohla bych jí to zachytit na papír.

Moje ruka se rychle míhala po papíře jako rozmazaná šmouha. Jestli se mi to povede, rozhodně ji donutím, aby si to vystavila nad postel. Nechá si to klidně i zarámovat, jen aby si ponechala tenhle moment, kdy někdo ztrapnil muže. Ani bych se nedivila, kdyby té servírce přišla osobně pogratulovat a předat pugét červených růží. Ty dvě by si spolu rozuměly. Byla jsem už v polovině své práce, když mě vyrušil jistý hlas.

„Co to kreslíš?" Zvedla jsem hlavu a přimhouřila oči.

Nade mnou se skláněl asi stejně starý kluk. Do zelených očí mu padala bujná hříva zrzavých vlasů. Před očima se mi vznášel jeho nos a ostře řezané rysy. Hrklo ve mně. Po pár vteřinách jsem ho poznala. Věděla jsem, kdo to je. Na malou chvilku jsme se potkali před dvěma lety.

„To je obraz toho, co se tu stalo před chvílí," pronesla jsem mírně nakvašeně.

Vyrušil mě v mé oblíbené činnosti zrovna teď. Zkoumavě se na mě zadíval. Sklonila jsem hlavu zpět k malbě a věnovala pozornost pouze tomu.

„Ty jsi Červenka," rozsvítilo se mu. Trochu jsem se ošila, doufala jsem, že si nevzpomene. Rozhodla jsem se hrát, že ho neznám.

„Vůbec nevím o čem to mluvíš," zavrtěla jsem hlavou. „Je možné, že ses spletl. Přeci jen po Zemi chodí mnoho dívek s hnědými vlasy."

Odmítavě zavrtěl hlavou. Nechtěl mi uvěřit, ale já mu nedovolím vyhrabat tu starou vzpomínku, která mě spojovala s Lily. Jeho oči mě stále pozorovaly a odhalovaly každou část mé duše.

„Ale jistě, že si pamatuješ," tvář mi ovál jeho pomerančový dech. Měla jsem pocit, jako bych jen celá zářila. „Pamatuji si tě, stejně jako tvoji rudovlasou kamarádku. Poznám tě. V ten den z tebe vyzařovala taková křehkost, nejistota a plachost."

Zírala jsem na něj jako na růžového velblouda s duhovým ocasem. „Ne, ne a ne, to není možné," založila jsem si ruce na hrudi.

Bez vyzvání se posadil vedle mě a zazubil se. „Ale Clary, jsi ještě odmítavější, než kdy dřív. Když ses ten den vypařila z diskotéky, říkal jsem si, kam ses poděla, jestli se ještě někdy vrátíš. Nakonec jsem si to dal za úkol. Jak vidíš, splnil jsem ho. Našel jsem znovu tu krásnou dívku, kterou jsem hledal," obdařil mě omračujícím úsměvem, ze kterého by šla spousta dívek do kolen, ale já byla výjimkou.

Vztekle jsem se postavila. „Myslím, že je čas jít, tohle stejně nemá cenu. Rozhovor už měl být dávno ukončený."

Chytil mě za ruku a přeměřil si mě pohledem, než mě nechal jít. „Ale já si tě najdu vždy. Mně se neschováš."

OPRAVENO: 09.03. 2019